Lizeum. Sloupek Štefana Švece

Muzeum literatury, jež v říjnu oslaví rok od otevření, přesto máme – v pražské Petschkově vile, novém sídle Památníku národního písemnictví. Ten se sem přestěhoval ze Strahovského kláštera, podle jehož věhlasné knihovny si ho kdekdo pamatoval. Knihovna zůstala premonstrátům a Památník otevřel muzeum. Přestože si ale procházkou z Hradčanské do Pelléovy ulice můžete dát slušnou zmrzku, davy se sem nehrnou.

Památník, který má za úkol shromažďovat a uchovávat památky vývoje literatury a knižní kultury, se přitom snaží. Expozice je poučená světovými výstavními trendy. Jsou v ní lákadla pro děti (stanoviště s hlubotiskovými razítky, funkční psací stroj, nalepovací stěna s útržky slov pro tvorbu experimentální poezie, na níž je nejčastější slabikou prd). Nechybí interaktivní prvky (spousta dotykových obrazovčiček s fotkami a dopisy vybraných literátů) ani žehlička Boženy Němcové či úlomek lebky Karla Hynka Máchy. Přesto je výsledek rozpačitý.

Důvody jsou dva. Zaprvé roztříštěnost stálé expozice. Představit více než dvě století vývoje novočeské literatury je fuška. Tvůrci výstavy to udělali pomocí vybraných vhledů, zaostřili na několik konkrétních tvůrců a problémů. Celek ale nedává dohromady příběh. Z Muzea literatury si poučený člověk odnese pár zajímavostí, nepoučený nesouvisející střepy v hlavě.

Druhým problémem je forma zastiňující obsah. V expozici jsou části dobré (pantheon s osobními věcmi literátů) i horší (prostorově nabubřelá projekce nijak extra povedených máchovských fantomů). Celkově se ale zdá, jako by autorům přišly samotná literatura a spisovatelské osudy tak nezajímavé, že je potřeba je oživovat všude a za každou cenu. Není.

To, že postavit parádní literární expozici lze, dokazuje sám Památník posledními výstavami v letohrádku Hvězda. Setiny Bohumily Grögerové i Protisvěty Ladislava Fukse představily fascinující zážitek setkání s texty, kontexty i životy literátů. Přestože měly výstavy spoustu rovin, zůstaly koncentrované a jejich vizuální opulentnost nepřebíjela obsah, ale sloužila mu. Obě akce navíc měly superzajímavé doprovodné materiály.

Jsem přesvědčený, že postupem času se podobné účinnosti dobere i samotné Muzeum literatury. Dosáhnout jí pro představení velké dějinné plochy je prostě těžší. Chce to čas.