Démoni. Sloupek Štefana Švece

Pouštní otcové jako Evagrius Pontský, Makarios Alexandrijský, Antonín Veliký i matky jako Melánie Mladší zanechali bohatou tradici výroků, příběhů a spisů, kterou dnes křesťanství po staletích znovu objevuje. Ne proto, že by ta tradice byla tak exotická a originální. Ale proto, že je nečekaně praktická.

Třeba ti démoni. S démony se pouštní mniši a mnišky mydlívali v podstatě pořád. A když něco děláte pořád, tak se to většinou naučíte docela slušně.

Možná mi namítnete, že na démony nevěříte. Nemusíte. Dnešní psychologie by démonům dala jiná jména: pudy, touhy, žádosti nebo pokušení. Poustevníci z pouště jim říkali démoni. A jako u mnoha věcí, které lidé ve starověku znali víc do krve a do hloubky než my, jejich pojetí je o dost užitečnější. Z mnoha důvodů.

Jeden z nich je skrytý v tom, kdo vlastně démoni jsou. Jak víme, jsou to padlí andělé. Pocházejí z nebe, které jim nestačilo. Tuhle pohádku jsme slyšeli tisíckrát. Co ale říká?

Kdykoli děláme něco špatného, kdykoli přijde touha po něčem, co ubližuje, tak nás na tom láká něco z nebe. Když krademe, toužíme vlastně po svobodě, kterou nám peníze dají. V alkoholu a drogách se chceme zbavit strachu a bolesti, hledáme odvahu a přátelství. Někde ve svých nevěrách zkoušíme ulovit lásku a krásu. Chorobná touha po moci – je-li v nás samotných – vypadá jako snaha zlepšit svět.

Každý démon nás svede na to, co je v něm andělského. Když za námi přijde rovnou netvor, šupinatý černý ještěr s kly a kozí bradkou, odeženeme ho snadno. Andělům se ale odporuje těžko. Za andělem jdeme rádi a cestou se nepozorovaně v netvora proměníme sami.

Démoni jsou andělé, kteří spadli z nebe. Skutečné pokušení není v tom, co v nás budí hnus a hrůzu. Je tam, kde vidíme dobro, čisté jako lilium. Pouštní mniši a mnišky to věděli. Své svatosti si nijak extra nevážili. S démony bojovali každý den. S těmi nejnádhernějšími je to nejtěžší.