Kuba je spíš blues než salsa, říká spisovatelka Markéta Pilátová

Po jedné konferenci o situaci na Kubě mě oslovila organizace Freedom House a lidé v Česku, kteří s ní spolupracují. Na Kubu jsme jeli ve čtyřech, tři Češky a jeden Holanďan. Vezli jsme léky, počítač a finanční pomoc, zejména pro manželky disidentů, kteří byli uvězněni při velkém zatýkání během tzv. Černého jara v roce 2003. Potřebovaly hlavně antibiotika a další léky, které pak rozpouštěly například do láhví s vodou nebo je drobily do koláčů – a potom pašovaly do věznic.

Vlastně ani ne. Věděla jsem, že by nás mohli vyhostit nebo nám třeba schválně nějak poškodit vypůjčené auto, což už se pár podobným výpravám stalo. Ale spíš jsem se bála, že něčím ohrozíme lidi, s nimiž se setkáme, že na to nemáme dost zkušeností. Snažili jsme se chovat co nejméně nápadně, ale byli jsme jako sloni v porcelánu, hlavně proto, že na Kubě jsou kvůli „kapitalistickým špiónům“ často odstraněny názvy ulic, takže se na cestu musíte ptát, což není pro ilegální činnost zrovna ideální.

Byl to pro mě naprostý šok. Jezdili jsme po kdysi krásném, teď hodně zničeném ostrově, kde se mimo turistická místa prakticky nedalo sehnat nic normálního k jídlu. Do té doby jsem si nedovedla představit, že komunismus, z něhož jsem v šestnácti vyvázla, někde pořád ještě funguje v podstatě stejným způsobem, jakým fungoval u nás. Bylo to totální déjà vu. Měla jsem ještě potom dost dlouho hroznou depresi.

Pro mě jsou to všichni hrdinové, možná ne romantičtí, ale hrdinové. Kubánský disent je názorově velmi roztříštěný. Skoro každá z opozičních skupin má jinou představu, co se bude dít, pokud současný režim padne. Křesťansko-sociální demokraté si vysnili jakýsi socialismus s lidskou tváří a mají strach z náhlého přechodu k divokému kapitalismu, naopak pravicově orientovaní disidenti si přejí rychlou privatizaci a navrácení majetku exulantům. A přesto, že je na Kubě disent takto rozdělený, dokázal velké věci v naprosto nemožných podmínkách, třeba Projekt Varela, obdobu naší Charty 77.

Na své cestě jsem poznala především disidenty z provincií, takové zapadlé vlastence, kteří to mají mnohem těžší než jejich spolubojovníci v Havaně, přesto třeba zdarma léčí místní prostitutky, které pro oficiální místa vůbec neexistují, nebo jsou to pastoři z malých evangelických kostelů, kteří se proti režimu staví tím, že půjčují zakázané knížky nebo vydávají kulturní časopisy. Romantika v tom není, spíš neuvěřitelná tvrdohlavost. Mnozí z nich mohli dávno z Kuby odjet, ale zůstávají, už jen to je zásadní postoj. V knížce jsem je chtěla zachytit se všemi jejich pochybami, materiální bídou a paličatostí.

Protože se Fidelu Castrovi perfektně povedlo předání moci armádě, tedy jeho bratrovi a lidem, kteří zřejmě zůstanou u kormidla i po jeho smrti. Zároveň je to nesmírně charismatický diktátor. To charisma a mezinárodní mediální obratnost mu nemůže nikdo upřít. Myslím, že poté, co Castro zemře, už tam pravděpodobně nebude tak tuhý a nevyzpytatelný režim jako teď, ale rozhodně nepůjde o demokracii. Spíš se to bude podobat poměrům v Číně nebo v Rusku.

Představy o tom, že Kuba je jeden velký Buena Vista Social Club s uhrančivými stařičkými jazzmany a veselou, roztančenou bídou, jsou hodně pomýlené. Podle mě nejzajímavější je dnes na Kubě současný rock, případně ostrý rap, v němž mladí muzikanti často otevřeně kritizují moc a dostávají za to policejní nakládačky a tresty natvrdo. Ale samozřejmě na Kubě existují tančírny, kde se válí salsa. Nebo se tančí a zpívá jen tak na večírcích. To ale obecně patří ke Karibiku a jakési tropické lehkosti.

Kubánská literatura je v rámci současné latinskoamerické produkce jedna z nejzajímavějších. Možná i proto, že boj proti režimu a morální zmatky z toho vyplývající jsou prostě silná témata. Já mám hodně ráda dva autory, vydávané i u nás: Lezamu Limu a Reinalda Arenase. Navíc oba byli homosexuálové čili další silné téma navíc.

Přímo na Kubě jsem ale cítila spíš jakousi stále přítomnou temnotu, smutek, který čišel z oprýskaných domů a fasád prolezlých plísní, z podvyživených lidí, z mladičkých prostitutek, je to vlastně blues, a ne salsa, s čím mám od té doby Kubu spojenou.

Brazílie je obrovská země, která do sebe vstřebala neuvěřitelné množství různých kultur. Mám ráda Rio de Janeiro, jeho jazz, bossa novu a krásná knihkupectví. Ale taky elektrizující ostrou rapovo-sambovou scénu a muzea Sao Paula. Nebo teď zrovna ve státě Mato Grosso do Sul všudypřítomné brazilské country, které si prozpěvují místní kovbojové a honáci. Líbí se mi ten mišmaš, přirozené propojování všeho možného – v tom jsou Brazilci dokonalí mistři.

Z nejrůznějších důvodů. Chtějí se většinou naučit evropský jazyk, všechno, co přichází z Evropy, je pro místní hodně přitažlivé, pořád platíme za kulturní velmoc. Učila jsem ale i dceru Čecha, který onemocněl alzheimerem a začal mluvit jen česky, a dcera se s ním potřebovala domluvit, nebo Brazilku, jejíž muž si padesát let dopisoval s českou milenkou, umřel a ona si chtěla ty dopisy přečíst. Tohle všechno se pak báječně hodí při psaní knih.

Historky samy o sobě nestačí. Přesto jsou strašně důležité, je to taková študýrka. Pak z nich někde v podvědomí vznikají literární postavy a nápady na zápletky. V Tsunami blues jsem taky vycházela ze střípků reality, ale hodně jsem je mixovala dohromady. Třeba postava profesorky Jenůfy Topinkové je inspirovaná mou profesorkou historie na univerzitě a taky známou, která na havanské univerzitě učila češtinu, ale její příběh je úplně vymyšlený, v tom výsledném mixu se nikdo poznat nemůže. Stejně to dělám s většinou svých hrdinů. Někdy se mi dokonce povede vytvořit smyšlenou osobu, v níž některý ze čtenářů někoho bezpečně pozná. Jednou na čtení za mnou přišla paní a ptala se, odkud že znám její mámu, když o ní píšu. Samozřejmě jsem ji v životě neviděla.

Ti lidé do Brazílie přicházeli ze Sudet koncem devatenáctého století, utíkali před dřinou ve sklárnách, bídou a válkami. Úplně je tedy minuly evropské běsy dvacátého století.

Považovali se za tzv. boemios, české Němce, a jejich potomci se učí česky, protože jejich předkové byli přirozeně bilingvní a oni mají pocit, že musí dostát svým kořenům. Je hezké vidět lidi, kteří soužití Čechů a Němců považují za něco naprosto přirozeného.

Naprosto mě fascinuje, jak je rozmanitá, rozlehlá, barevná a nepředvídatelná. A zároveň vlastně hodně evropská, protože ji kolonizovali Evropané. Čili je to exotické prostředí, kde ale fungují základní kódy evropské křesťanské kulturní tradice, je to pro nás pochopitelný svět, na rozdíl třeba od Číny nebo Afriky. Lidé chodí na mše do katolických či evangelických kostelů, na snídani si dávají tzv. cuca – náš piškotový koláč s drobenkou a ovocem, slaví evropské Vánoce, pečou evropský chleba a croissanty a třeba nejtypičtější argentinská jídla jsou pizza a řízek. Jinak samozřejmě systém vzdělávání je evropský a hlavně se tady mluví dvěma evropskými jazyky – španělsky a portugalsky.

Úplně na začátku mě pro Latinskou Ameriku nadchnul hispanista a lingvista profesor Černý, který nám o ní na univerzitě pořád vyprávěl. A když jsem tam poprvé strávila nějaký čas, už jsem byla chycená. Od té doby se pořád za tou barevnou rozlehlostí vracím.

Markéta Pilátová:

Markéta Pilátová: Tsunami blues

Torst