Jak se stát stejným. Apolena Rychlíková nad románem Édouarda Louise

Když se šestnáctiletý Eddy, toho času student gymnázia v Amiensu, jednou vrátí na víkend k rodině, do chudé severofrancouzské vesnice, odkud pochází, strhne se i na jeho poměry nevídaná hádka. V záplavě výčitek předhodí mladík své matce, nevzdělané ženě z nejnižší francouzské třídy, že mu zničila život, zdraví, že ho nikdy nic nenaučila. Že je špatná matka.

„Nebyly to slzy smutku, ale slzy vzteku,“ říká hlavní hrdina, když popisuje emoce, jež ho v moment tohoto třídního vzdoru provázely. Hádka mezi synem a matkou nakonec vyvrcholí fyzickým násilím. Eddyho matka začne svého syna tlouct pěstmi. Ponížení zažijí oba.

„Po této hádce jsem pochopil, že už se na víkendy do vesnice vracet nemůžu.“

Po dvou kratších knihách Kdo zabil mého otce a Boje a proměny jedné ženy, v nichž se francouzský spisovatel věnoval politizovaným popisům vztahů uvnitř vlastní rodiny, se v novém románu Jak se stát jiným vrací primárně sám k sobě. A líčí náročný proces transformace, který od puberty dobrovolně podstupoval ve snaze odříznout se od minulosti, mezitím protkané do jeho každodennosti, habitu, osudu.

V románu, plném symbolického i reálného násilí, se ale Louis nesnaží popsat jen vlastní osud plný utrpení, bolesti a vzteku. Předkládá univerzální příběh o snaze vymanit se ze všeho starého, co nás dusí a ničí.

Během četby si jenom spolu s autorem musíme opakovaně klást otázku: Mělo to všechno vůbec nějakou cenu? A Louis je ji schopný zodpovědět jen částečně.

Poslední Louisova kniha právě vyšla česky u nakladatelství Paseka v tradičně skvělém překladu Sáry Vybíralové. Centrálním motivem je tu touha po odplatě. Ponížení, kterého se z mnoha stran dostalo Eddymu, později Édouardovi, jak sám sebe (pomocí ostatních, pomocí jiných) přejmenuje, je hnacím motorem změny. Je to něco, co Louise žene kupředu. Uráželi jste mě, ale dnes jsem mocnější než vy, píše spisovatel.

Myslet si však, že zůstává pouze u individualizovaného, depolitizovaného psaní, by bylo neadekvátní a mimo kontext autorovy dosavadní tvorby, v níž se psaní nestává jen cestou ven, ale též politickým gestem. Jak sám autor často říká, jeho literatura útočí. Louis své psaní vnímá jednoduše jako možnost společenského nátlaku. Jako zbraň, kterou je třeba v pravý čas použít. Jako sílu, která má chtít změnit svět.

Dnes privilegovaný spisovatel tak v poslední knize přetavuje vlastní proces odříkání do společenského manifestu. Přesto, nebo možná právě proto se ale minimálně coby postava nevyhne replikaci neoliberálních, kapitalistických vzorců, opakování strategií, které jsou integrální součástí života vyšších tříd. Louis se na ně adaptuje ve snaze stát se jiným. Tyto vykořisťující, predátorské, sobecké, bezohledné strategie bez mrknutí oka akceptuje a částečně také prohlubuje.

Nejdřív se Eddy rozhodne přihlásit na gymnázium v Amiensu, což znamená pro chlapce (navíc gaye) z jedné z nejchudších oblastí Francie zásadní životní změnu. Najednou sám sebe vidí jako někoho nepatřičného. Někoho, kdo neumí správně mluvit, chodit, správně se oblékat, jíst. Jako burana, na němž je jeho původ neustále vidět. Jako někoho, kdo nikam nezapadá.

To se pomalu začne měnit ve chvíli, kdy se ve škole sblíží se spolužačkou Elenou. V jeho očích je dívka vším, čím on sám být nemůže. A Eddy se to vědomě rozhodne změnit.

Oslněný prostředím, z něhož kape nejen ekonomický a sociální, ale především kulturní kapitál, se učí napodobovat. Pohyby, gesta, mimiku. Debaty, jejichž obsahu sice nerozumí, ale zvládá se tvářit, že ano. Dusí v sobě pocity ponížení, hanby, vykořenění, nenávidí všechno, čím byl, čím je jeho rodina, čím jsou chudí lidé, kteří ho celý dosavadní život obklopovali. Ví, že chce-li v novém prostředí uspět, musí sám sebe přepsat. Na někoho, kdo bude vyhovovat potřebám jiných lidí, těch, kteří jsou důležitější než sousedé z vesnice, než jeho rodiče, než on sám. Rozhodne se vydat na cestu vytěžování a až moc silně si uvědomuje, že bude během ní opakovaně přicházet o ty, které miluje.

Jakkoli Louis v knize neustále tematizuje touhu po proměně, ve skutečnosti touží pouze splynout. Splynout s vyšší třídou, do které si přeje patřit. Splynout se salony, kde se po večerech hraje na piano, s knihovnami, které bohatší a vzdělané rodiny provázejí cestou životem jako mlčící, leč křiklavé důkazy společenského statusu. Splynout s rodinou, která není jeho, ale kdyby byla, nemusel by dnes tolik trpět.

„Později, až se s Elenou rozejdu, mi její matka vyčte: Těžil jsi z toho, co jsme ti předali. Co znamená těžit z něčeho? Netěžila snad Elena z toho, co jí matka předala? Ze svého sociálního prostředí? Copak jsou privilegia některých lidí legitimní, zatímco u jiných představují skandál a krádež?“

Proces, který u Louise započne nástupem na gymnázium, se každým rokem prohlubuje. Po setkání s filosofem Didierem Eribonem se před Louisem otevřou další obzory. A studium v Amiensu se mu rychle stává stejně nedostačujícím jako předchozí život na vesnici. Jeho touha ho žene dál. Koloběh sebenenávisti na straně jedné a brutální snahy něco dokázat na straně druhé se rozjíždí naplno. Louis se rozhodne, že ho nic nezastaví. Musí do Paříže, na jednu z nejprestižnějších škol na světě, na École normale supérieure. Nastává fáze tvrdé a nelítostné dřiny, která ho nakonec udělá tím, kým chtěl být. Cena, kterou za to musí platit, je ale vysoká.

Nekonečný souboj se sebou samotným, který Louis v knize svádí, lze jistě vnímat jako potvrzení celé řady otřepaných klišé: Když se chce, tak to jde nebo Stačí se jen trochu snažit. Nejčastěji tyto věty pronášejí ti, kterým osud – na rozdíl od Louise – přichystal přívětivé startovní podmínky, kteří nemuseli ani zdaleka čelit překážkám, jež před sebou vidí člověk z Louisova prostředí. Jenže to je právě ten problém.

Kniha o osobním příběhu je také tvrdou obžalobou francouzských nerovností a třídních propastí. Do ní však nejsou chyceni jen ti, kteří stejně jako Louis tvoří nejnižší sociální vrstvy francouzské společnosti, ale i všichni ostatní.

Kultura salonů, prostředí protkaných náročnými intelektuálními debatami, za nimiž stojí neustálý proces vzdělávání se, čas trávený u drahých vín a v opeře – to všechno přece může být z určitého pohledu stejně problematické jako otázky chudoby a nerovností, jako čas strávený u televize coby jediného spojení se světem.

Jako kdyby jiný život v Louisově podání občas znamenal jen přistoupení na podmínky kapitalistické soutěže, tu reprezentované odříkáním a samostudiem, tu přitakáním přístupu, který sice plodí intelektuální debaty a podněcuje myšlení, zároveň se ale kulturně, ekonomicky i sociálně opírá o vše, co jinak kritizuje. O kolonialismus, třídní nepropustnost, dědičnost kulturního, sociálního i ekonomického kapitálu, o svět, v němž uspět prostě znamená vydrápat se jakýmkoli způsobem nahoru a už tam zůstat.

Louis tuto problematiku, alespoň v recenzované knize, reflektuje jen částečně. Štěstí, po kterém touží, sice nakonec nenachází – ale i to je svého druhu klišé. Coby bohatý francouzský spisovatel má koneckonců spoustu prostředků, jak své pocity zvládat. Na rozdíl od všech, které opustil.

Stejně jako ve své románové prvotině Skoncovat s Eddym B. nechává Louis skrz svůj osud do vysoké literatury vstupovat zásadní společenská témata: nespravedlnost, lidskou důstojnost, nerovnosti, které celým skupinám berou právo na lepší život, ale i tvrdé podmínky kapitalismu, v němž „stát se jiným“ znamená „splynout s vládnoucí třídou“ a chovat se někdy až neuvěřitelně sobecky.

Svoboda, po které autor touží, má své hranice. Naráží na jemná přediva vztahů, očekávání a tužeb. Louis to ví. Dnes už rozhodně. Chápe, že pravidla, která si pro sebe buržoazie vytvořila, jsou jen další formou útlaku chudých. Sám si to prožil. I proto o tom tak čtivě, radikálně a horečnatě píše.

Před čtenáře tedy nakonec předstupuje s notnou dávkou sebekritiky a znovu nás učí tomu, že psát vysokou literaturu znamená také mluvit o tom, že mnozí lidé v západní společnosti nemají ani co jíst. Aby tohoto popisu byl sám autor schopný, musel si ovšem plně osvojit jazyk buržoazie, který je – pro Louise – ve finále bohužel přívětivější než jazyk jeho vlastní třídy.

Kniha Jak se stát jiným je možná nejvíc ze všeho knihou o upřímnosti. O pravdě, které nakonec musíme čelit sami – při pohledu do zrcadla, kdykoli se sami sebe ptáme, čeho všeho jsme schopni v cestě za lepším životem či alespoň jeho vidinou. Přičemž samotný nárok na lepší život je jistě legitimní. Zvlášť když ho vznáší člověk, který se narodil do prostředí, kde lidé v jinak bohaté společnosti trpí způsobem, jenž by už jednoduše neměl existovat.