Článek
Pomocí digitálních médií se lidstvo rozžvanilo do takové míry, že už nedělá nic jiného a inflace slov je nezadržitelná. Snad jen šachisté mohou zůstat v klidu. Množství toho, co se ve světě děje, je zanedbatelné proti lidským komentářům. Dokonce se tvrdí, že kdyby se na světě nic nestalo, lidé by o tom tak intenzivně mluvili, že by se nakonec něco přeci jen stalo.
Vývoj je nevyzpytatelný. Za tisíc let mohou vypadat všechny ženské jako Barbie, nebo budou mít zadky jako hroch. Někdo nazývá vývoj bohem, jiný má raději hokej, a někdo dokonce tvrdí, že žádný vývoj neexistuje, protože se v nose šťouráme pořád a nějaký nový iPad nebo iPod to nezachrání.
Kdysi bylo nutno pro slávu boží, nebo alespoň svou, vykonat nějaký čin, například napadnout sousední zemi a zemřít či se nechat upálit. Dnes stačí zajít do zoo, vyfotografovat se tam a podat o tom lidstvu zprávu.
Jak z toho ven? Další slova nepomohou. To už by si topící mohl začít klidně zpívat nebo by se zenový mistr mohl vcítit do čokolády. Nic takového, stačí si jen zacpat uši.
Na živém příkladu své manželky vysvětlím, jak je neposlouchání jednoduché. Až přijde dnes z práce, zacpu si uši a poprosím ji, aby mi něco vykládala.
Ještě nepřišla. Nudím se. Dokonce i pes usnul, aby si se mnou nemusel povídat. Že bych zatelefonoval do rádia, vstoupil do živého vysílání a něco se zeptal? Ne. Jak já to jenom vydržím, než přijde? Mohl bych si třeba položit pár otázek a v klidu si na ně odpovědět…
První otázka na Pallu: Nevíš, kdy přijde domů?, odpověď: Dřív než v šest to nebude., druhá otázka na Pallu: Co budeme dělat?, odpověď: Že bych otevřel flašku vína?, odpověď: To bys mohl a nezapomeň na skleničku!, třetí otázka na Pallu: Nezapomenu.
Tady jsem se trochu ztratil. Zapomněl jsem, kdo je kdo. To čekání musím vyplnit něčím jiným. Snad postačí, když si vybavím, jak jsme včera stáli na zahradě pod třešní a má žena Miriam řekla: „Kdybys byl na vozíku, tak bych tě nechala obrat ty spodní větve.“
Ještě by to něco chtělo. Pořád je toho málo. Málo slov. Příběh ze zahrady zabral jen jednu a půl věty. Musím ještě něco přidat. Možná bych mohl popsat, jak jsem stavěl kurník: Žena řekla, že by chtěla dvě slepice. Hned mě napadlo udělat z jednoho záchodu kurník, neboť žijeme sami dva a máme tři záchody – to se mi zdálo vždycky přehnané.
Teď nevím, jestli to stačí. Jestli se nemám dál rozepisovat třeba o tom, jak jsem vyráběl maketu vajíčka ze dřeva nebo jak žena…
Už jde! Poslechněte: http:// www.uloz.to/9659597/prichod -miriam-pallove-mp3.
Někteří z vás možná zjistí, že to dopadlo úplně jinak. Opět jsem si potvrdil fakt, že pravdu mívám tak vzácně, že mi vůbec nestojí za to, něco tvrdit. Nicméně faktem zůstává, že i tohle je fakt.