Článek
Vybírám si jeden z nich, řidiči nefunguje připojení do systému na jízdenky, a tak mě nechává jet zadarmo. Není to poprvé, a mohla bych být tedy spokojená, jak nízkonákladově se dokážu přesouvat z místa na místo. Trápí mě ale jízdní řády.
Všimla jsem si toho už při cestách vlakem do Ostravy nebo do Brna, kdy to vypadalo, jako by dopravci sledovali nějaký zásadně jiný cíl než spokojenost zákazníka. Výzkumy i zdravý rozum nám říkají, že hromadná doprava má být co nejčastější a co nejpravidelnější: potom ji lidé upřednostní před dopravou individuální. Když víte, že se odněkud někam dostanete dejme tomu každou půlhodinu a že se na to můžete spolehnout, spíš necháte auto doma. To znamená v souhrnu víc cestujících, a tím pádem i víc peněz pro dopravce.
V případě trasy mezi Teplicemi a Prahou jezdí první z dopravců skoro každou hodinu, ale bohužel právě ne úplně každou. Ten druhý se přidává nahodile tu deset minut před, tu dvacet minut po. A tak jsou i hodiny, kdy nejede nic. Samozřejmě všechno končí dost brzy večer.
Petr Šesták: Jak dojet do přívětivějšího města? Literární reportáž z cyklu České bolesti
To mě rozčiluje při cestách Českem už dlouho: tři spoje nalepené na sebe kolem osmé, poslední někdy před devátou a dál je asi večerka, kdy už není radno courat po světě.
Abych nebyla jen škarohlíd a myslela pozitivně, musím zmínit skvělou vychytávku, která mi náramně zlepšila život. Před nějakou dobou jsem jezdívala autobusem z Moldavy do Teplic, kde můj spoj akorát o pět minut míjel autobus směr Praha. S řidiči jsem se už dobře znala, takže na to občas šlápli a já ten autobus chytla, ale nebylo to pravidlo. To se s novým dopravcem změnilo a teď mi to skoro normálně navazuje, čekám jen půl hodiny.
Před pár lety jsem se potkala ve vlaku se spolužákem ze základky, který je dnes expertem na dopravu. Roky jsme se neviděli, a tak jsme mluvili o všem možném. Byl pochopitelně volič pravice, trh vyřeší lépe než stát úplně všechno, tvrdil mi, ale i on mluvil jako o výjimce právě o dopravě. „Tam bych zavedl pětiletky a centrální plánování,“ řekl mi bez uzardění.
Stanislav Biler: Brno, hřbitov veřejného prostoru. Literární reportáž z cyklu České bolesti
Technooptimisté a různí vizionáři malují naši budoucnost růžově, ostatně ani klimatické krize prý není třeba se bát, technologie ji za nás nějak vyřeší. A je pravda, že pokrok jde stále kupředu. Jsme civilizace, co dokáže rozbít atom a lítat do vesmíru, vyvinuli jsme umělou inteligenci, můžeme spolu komunikovat na obrovské vzdálenosti a vyrábíme čím dál zázračnější léky. To vše by nás mohlo naplňovat optimismem.
Jenže když pak člověk stojí před dvěma poloprázdnými autobusy, co jedou prakticky ve stejný čas z bodu A do bodu B, obchází ho pochybnosti, jestli to bude stačit.
