Článek
I Holý ostatně říká, že většinou se v životě cítí jako děcko, nárazově i jako starý dědek. „Teď mám zánět zvukovodu, takže převládá to druhé,” dodává. Se skupinou J. A. R. vydává nové album Dlouhohrající děcka.
Existuje rým z písní J. A. R., který se vám vžil i v běžném životě?
Mám jich několik, Oto Klempíře velmi obdivuji a mnoho jeho textů se mě osobně dotýká. Za všechny alespoň dva. Nedělej děti – nebudeš mít strach, to miluju. Ten druhý je aktuální, má rodina odjela k bulharskému moři za sluncem a ihned po nastoupení do místního autokaru směr hotel se zlomila poloosa a mí milí dvě hodiny trčeli na dálnici, takže: Bulharská měna je leva, chlápkům těm ostrým to neva.
Jazzový král je podle skladby Moc not mrtev. Začíná J. A. R. psát novou kapitolu?
S každou novou deskou kapela začíná psát svou novou kapitolu, ani my nejsme výjimkou. Desky J. A. R. jsou patníky našich životních cest. Ten text se ale váže spíš k politice, přes našeho pana prezidenta, který jak známo, jazz uznává. Je to asi zároveň i drobné rýpnutí do vlastních řad, jelikož J. A. R. je jazzovými hráči protkán.
Čím se vlastně vy sám cítíte být při psaní nejvíce ovlivněn? Koho jste jako muzikanta nebo skladatele nejvíc obdivoval nebo pořád obdivujete?
Nepřestává mě udivovat David Sylvian, Riuchi Sakamoto, v pubertě mě mimořádně zasáhla skupina Japan, němečtí Ideal, Herbie Hancock, Frank Zappa. Poslouchám vše, co se mě nějak dotkne, naposledy jsem byl třeba u vytržení z brněnské skupiny Maso.
Na nové desce vám v kapele přibyly klarinet a flétna, hostuje opět spousta spřízněných muzikantů. Hodláte nabírat v budoucnu do stálé sestavy ještě další nástroje či lidi?
To opravdu nehodláme, spíš bychom se někoho potřebovali zbavit, abychom byli levnější. Ale stále se dohadujeme, kdo to bude. Možná bubeník, bez bubnů zní hudba nejlépe.
Vaše muzika je technicky poměrně náročná. Jak často společně zkoušíte?
Jsme líní jak prasátka, máme každý dost málo času a já nebydlím v Praze. Bohužel skoro nezkoušíme, což je někdy dost slyšet.
Jste vlastně příležitostná kapela. Jaká „příležitost“ byla podnětem k nové desce?
Nechtěli jsme tu kapelu ztratit. Bez nových písniček přichází pomalé umírání, a to nás nebaví. Prožili jsme spolu tolik neskutečných věcí, že představa pozvolného „fade outu“ se nám nezamlouvá. Chceme ještě zlobit.
Jakou skladbu z Dlouhotrvajících děcek máte vy osobně nejradši?
Možná Vidět Boha konec světa. Nebo Credo, ta je velmi osobní a dost se mě dotýká. Pro vysvětlení cituji Oto Klempíře: „Tahle věc je o fous vážnější. Odehrává se ještě před tím, než vznikne ono nehmatatelné napětí mezi otcem a synem. Popisované období je ještě plný chlapský romantiky, čumáku rakety polský mafie a očekávání, jaký že ten budoucí potomek a dědic království vlastně bude. Zpívající muž je plnej určitý oduševnělosti, naděje, hrdosti a zatím si nedokáže vůbec připustit, že to možná bude boj. Je to velmi křehkej vnitřní pocit pána, kterýmu se má brzy změnit život. Ten pán klečí na kolenou v noci před barem a prosebně huhňá o dokonalýho potomka slovy: Bože, zařiď ať je to syn, co mu v jangu nechybí jin!”
V jedné písničce děláte slovně z žen muže – Helen Fibinger, Barbor Špoták, Martin Sáblík. Co když se urazí?
Neurazí, není to vůbec myšleno zle. Je třeba si píseň poslechnout v celku, má více významových rovin.
Od vydání Armády špásu uběhlo pět let. V čem se J. A. R. mezitím změnili?
Přivedli na svět poměrně dost dětí, zbavili se většiny otravných závislostí, naučili se spolu něžněji vycházet a mít se víc rádi. Malinko přibrali a tím fatálně získali na přitažlivosti.
Jste si tím zvýšením přitažlivosti jistý?
Samozřejmě každá slušná dívka či žena ocení dojemný špek svého milého. Nedělejte, že jste jiná.
Kolik máte v plánu odjet kolem nové desky koncertů a do jakých prostorů svoji hudbu umístíte?
S koncertováním je to stále těžší. Prostorů i peněz pro hraní děsivě ubývá, odvážných pořadatelů jakbysmet. Sladit termíny deseti vytíženců je rovněž nadlidský úkol. Z toho jasně vyplývá, že koncertů bude patnáct.
To nezní moc optimisticky. Navíc podle mě jste už dávno pro pořadatele spíš jistota než risk. A vždycky se přece za vámi táhly řady oddaných fanynek. Nebo to už neplatí?
Platí, ale nikomu to raději neříkejte, ať se nedostaneme do řečí.
