Robert Urban: Od Koček k Tarzanovi, z První republiky do ZOO

Že je to skvělé! Tarzana jsme znali všichni jako malí, na Nově běžel krásný hraný seriál. Tím pro mě začal. Pak dorazila kreslená podoba od Disneyho, kde se mi velmi líbila hudba Phila Collinse. Zasáhla mě také nádherná animace i to, že pohádka řešila řadu témat, včetně hledání lidské identity…

V souvislosti s divadelním muzikálem si pak pamatuju, že můj trenér stepu jel na představení do Hamburku. Přivezl mi plakát a já si říkal: to by bylo skvělé, kdyby se jednou hrál v Česku, chtěl bych v něm jednou hrát!

Ano, už před lety, kdy tahle nabídka přišla z pražského Divadla Hybernia. Jen jsme měli s představením trochu smůlu. Zastavila ho pandemie. Přinesla s sebou bezprizorní dobu úplně pro všechny. Já se během ní snažil zpívat, studovat role alespoň doma, a abych se ze všeho nezbláznil, vyrážel jsem často do přírody. Naštěstí je to za námi. Můžeme (nejen) Tarzana opět hrát. Po oprašovačkách běží zase od podzimu naplno.

Ono to možná složitě pro diváka vypadá, ale Tarzan z tohohle pohledu poměrně jde. Srovnání mám. Mám za sebou muzikál Kočky v Ostravě, kde nás drtil Pavel Strouhal, a to bylo vážně hodně, hodně náročné. Kočky jsou totiž jedním z vůbec nejnáročnějších muzikálů na světě. Na Tarzana jsem tedy měl dobrý trénink z nich.

Abychom je zvládali, zpívali jsme již během rozcviček. Museli jsme tančit, zpívat i dýchat během skutečně ostré fyzické zátěže. Něco málo z tohohle drilu jsem si poté přinesl do Tarzana. Z hlediska diváka byste v něm tedy neměla slyšet nic „navíc“. Ideální je obecně v muzikálu to, aby jeho složky: pohyb, zpěv a herectví, do sebe úplně zapadly. Kdo tohle umí, je ideální muzikálový interpret. Já se k němu snažím dojít.

Cítím se kovaný v tanci, který jsem dělal odmala. Ale i činohru dělám spoustu let. Studoval jsem ji. Tím neříkám, že někdy ta „muzikálová“ kombinace pro mě není složitá. A zase jsme u ostravských Koček. Jen jsem si během praxe zvykl v případě nouze i na to, že mohu zaimprovizovat tak, aby to diváci nepoznali.

S něčím podobným, s liánami, jsem se potkal poprvé. Musel jsem si na ně zvykat. Což chce čas. Musíte si osvojit jistý grif. Ten pilovat, a ono to pak jde. A samozřejmě musíte mít sílu v rukách… Začínal jsem proto opatrně.

Abych se cítil jistě, houpal jsem se tak, že jsem liánu držel oběma rukama. Teď si už dovolím viset na jedné. Unesu se. Musel jsem kvůli tomu začít víc cvičit.

Funguju asi jako každý herec. Jsem schopný se toho na jeden zátah hodně naučit, rychle do sebe text dostat, podobně rychle ho taky vypouštím. Mažu ho, dělám v hlavě místo pro další věci… Když se tedy představení uvádí znovu, naskočí „paměť“ postupně.

Stačí mi opravdu chvíle a do své role se znovu dostanu. V případě Tarzana jsem měl i to štěstí, že existují videonahrávky z představení, které jsem mohl před oprašovačkami nakoukat. K tomuhle všemu ještě funguje svalová paměť. Stojíte-li v konkrétním aranžmá, naskočí vám celek poměrně rychle.

Nespoléhám. Role si před představením opakuju, abych je odehrál tak, jak nejlíp umím.

Ano, tanec není fotbal. Jenže já jsem ani na míčové hry nikdy nebyl nadaný. S fotbalem mám tedy spojený spíš jeden bolestivý zážitek. Když jsem ho hrál, urval jsem si vazy v koleni a byl jsem rok mimo…

Táta to na mně asi viděl hned, proto mě dal odmala na tanec, v němž jsem se našel. A jestli se mi děti kvůli němu smály? Ne, já bych si to ani líbit nenechal. Nenechávám po sobě šlapat. Naopak si vzpomínám, jak mě tanec jednou zachránil od pětky z fyziky.

V hodině se mě paní učitelka ptala, proč tu látku, co jsme se měli naučit, neumím. Odpověděl jsem, že jsem měl tanečky, a na vyzvání kousek z toho, co jsem právě trénoval, pár taktů jivu, zatančil. Posadila mě poté do lavice se slovy: douč se to na příště.

Že by mi k téhle roli pomohl tanec? Já to asi celé vidím jinak, než jste zjistila. Po základní škole jsem studoval ostravskou konzervatoř. A tehdejší šéf těšínského divadla Miloš Čížek mě na tu školu i nabíral. Studentům díky své divadelní práci nabízel šanci potkat se s reálným divadlem právě v Těšíně.

Razil teorii, že divadlo je místem, kam herec nejvíc patří, protože v něm získá nejvíc zkušeností. Snažil se v každém najít to, co mu jde. Pamatuju si proto, že jsem v těšínském divadle začínal dost „pohybově“ (v představení na motivy Noci na Karlštejně - pozn. red.). Dělal jsem na jevišti stojky, kotouly plavmo, v čemž mi ovšem spíš pomohla gymnastika než tanec.

Ani mi to nepřijde. Sám to podobně nerozlišuju, beru herectví komplexně. Muzikál, činohra a hraní v televizi beru jako jednotlivé disciplíny, které obohacují můj herecký rejstřík. Ano, liší se, ale vytvářejí celek. Společných mají tedy hodně věcí. Třeba tu, že do nich vždycky musíte dát jistý, pokaždé jiný energetický vklad. Musíte myslet na danou roli, na daný okamžik, vycítit, co přesně se po vás v tu chvíli chce, kdo to po vás chce.

Pokud máte dobré vedení, řeknou vám to rovnou. Máte to pak snazší. Přidáte-li ke všemu svou hereckou intuici, mělo by to dobře dopadnout… Zároveň vím, že divadlo vám té energie „sežere“ ze všech disciplín asi nejvíc. Nehrajete na kameru, potřebujete, aby vaše slovo, váš projev doletěl do dvacáté, do třicáté řady. Musíte být výraznější než před kamerou.

Jsem stále na Hitrádiu City, i když jsem to z časových důvodů omezil. Přesto patří k mému pracovnímu celku, obohatilo mě, získal jsem tam jiné zkušenosti než v herectví. V rádiu musíte zase myslet jinak. Mluvit, myslet a přitom vědět, jak vaše věta skončí, mít připravenou nějakou pointu… Vždycky mě taky bavila muzika, v rádiu jsem proto své záliby spojil.

Chystáme v Divadle Broadway Vánoční zázrak. Pak mi přišla hezká nabídka ze Studia DVA, ale tu bych nerad zakřiknul. Měl bych zkoušet.

Prozradím, že tam na mě v novém roce čeká činohra, konkrétně komedie. Myslím, že toho bude dost…