Článek
Patřila Poláčkova knížka k oblíbenému čtení vašeho dětství?
Byla to oblíbená knížka mého dětství, ale tehdy jsem v ní spoustu věcí nechápal. Zajímala mě na ní hlavně ta klukovská dobrodružství, ale třeba pasáží odehrávajících se v Indii jsem se trošku bál. Lekalo mě, jak Péťa Bajza ve svých horečnatých snech ztrácí hranici mezi tím, co je fantazie a co skutečnost.
Dost věcí mi tehdy ještě nedocházelo. Když s Poláčkem sdílíte dětský pohled na svět, nehodnotíte, nic není smutné ani veselé, vše přijímáte jako realitu. Někdo má dřevěnou nohu, tak fajn, také bych si ji moc přál. Ale necítíte v tom tragédii války, kdy o tu nohu přišel.
Asi potřebujeme dospět, abychom své dětství plně pochopili.
Co mě na Poláčkově knize baví dnes, je fakt, jak velice je nesentimentální, jeho obraz dětství je realisticky krutý. Oni se tam pořád řežou hlava nehlava, hážou po sobě šutry a do klacků si zatloukají hřebíky, aby rána víc bolela.
Do Rychnova nad Kněžnou za Poláčkovými romány a do kolowratského zámku
Staré Kuncce pustí vozík z kopce, protože je baví, jak nadává. To jsou vlastně negativní sociální jevy, ale vylíčené bez jakéhokoli mentorování.
Souvisí váš návrat k Poláčkovi s předchozí inscenací Ze života Čapka, kterou jste pro Divadlo Na Jezerce nastudoval v roce 2021?
Určitě. Při studiu hry o Karlu Čapkovi jsme objevili jejich velké kamarádství a odtud vedla cesta k Poláčkovi, a konkrétně k jeho knížce Bylo nás pět.
V divadle vznikl nápad, a přiznávám, že nebyl můj, posunout časovou rovinu hry do doby, kdy dětští hrdinové už vyrostli a zestárli. I když inscenaci nesituujeme do přesného časového období, lze ji vnímat v atmosféře řekněme devadesátých let, na kterou upomíná i portrét Václava Havla.
Na rozdíl od oné čapkovské inscenace, která byla logicky svázaná s politikou jeho doby, jako ostatně celá jeho osobnost, se návrat k Poláčkovi odehrává víc v rovině osobní. Zajímaly mě přednostně individuální lidské příběhy.
Kam vás nápad časového posunu Poláčkových hrdinů dovedl?
Začali jsme uvažovat o tom, co se s nimi mohlo stát dál. Vymyslel jsem pokračování jejich životů, k čemuž jsem využil i reálné příběhy, které znám.
Jeden z nich si pamatuju z let, kdy jsme točili dokumentární cyklus o minulosti i současnosti židovských hřbitovů Hádanky domů života, ten se objeví v příběhu Čeňka Jirsáka. A Zilvarovy další osudy jsou zase inspirovány příběhem Artura Radvanského, který prošel šesti koncentračními tábory včetně Osvětimi, kde pracoval jako sluha místního šéflékaře.
RECENZE: Bílou nemoc ani Donutil nespasí
Režisér Martin Slunečko o něm natočil krásný dokument s názvem Mengele mi říkal prosím. Mně z tohoto dokumentu utkvěl Radvanského vztah k Němcům, motiv, který se objeví i v naší inscenaci. Takže od dětství zachyceného v Poláčkově knize pokračují osudy pěti hrdinů volně dál.
A aniž bych chtěl něco bližšího vyzrazovat, jsou tam i momenty inspirované osudy samotného Poláčka.
Počítá vaše inscenace i s dětským publikem?
Určitě není pro ty nejmenší, ale od deseti let dál by si s ní už děti rozumět mohly. Není v ní nic, co by vidět nemohly nebo nesměly. Snažil jsem se vyhnout vulgaritám, ty do Poláčka nepatří. Dětské touhy a radosti jsou stejné a sdělné i přes propast generací. Dětství prožité venku skrze bojůvky a další dobrodružství může být pro dnešní děti do jisté míry i exotické.
Poláček je znám krásnou češtinou. Jak jste ji vnímal a respektoval při práci na hře?
Zachovat Poláčkův jazyk bylo zásadní. Snažil jsem se ho uchovat včetně archaismů, přechodníků, stylizace dětského vyprávění i východočeského nářečí, které do něho proniká skrze tvary, jako je kořauka, prauda, jdeme k Bejvaloj, milistrant a podobně.
To vše je charakteristické pro konkrétní dobu, oblast i Poláčka. Souvisí s tím i vizuální stránka inscenace, v níž jsme se s Janem Balcarem snažili zachovat naivitu Poláčkova vyprávění promítnutou do ilustrací Josefa Hlinomaze, které si všichni z dětství pamatujeme.
Navazujete v inscenaci na styl laskavého vypravěče, jak ho známe z vašich předchozích titulů?
To je otázka spíš pro publikum, ale člověk nedokáže překročit svůj stín. A já navíc navazuju na režiséra Jiřího Havelku, který v době, kdy všude frčela coolness dramatika se svými drsnostmi a obscénnostmi na jevišti i vulgaritou jazyka, založil na začátku nového tisíciletí festival tzv. cute dramatiky, jež v opozici k tomu razila cestu pozitivnímu a nostalgickému pohledu na svět.
Sandra Nováková: Trvalo hodně let, než jsem získala zpět sebevědomí
Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Bylo nás pět - Karel Poláček
Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Na Jezerce