RECENZE: V Gask to na výstavě Jiřího Beránka vypadá jako v Dantově předpeklí

A všechno ostatní, co GASK ve svých prostorách nabízí, bylo náhle jen takovou obyčejnou estetickou hříčkou. I Jack Rozparovač v Šalamounově podání působil jako roztomilý potrhlý stařík.

Beránek někde vybral vojenský sklad vyřazeného materiálu a sestavil apokalyptickou vizi naší válečné přítomnosti a budoucnosti. Krok za krokem procházíme kasárnami, které vypadají jako pochmurné Dantovo předpeklí.

Vojáci tam ale nejsou. Nevíme, zda odešli někoho humanitárně bombardovat, někde nerabují na vlastním či cizím území nebo nebyli prostě zmasakrováni bezpilotními stroji. Zůstaly po nich jen věci. Špinavá polní lůžka, pohozené smradlavé kanady, bedny s plesnivým vojenským materiálem, opuštěné dřevěné klece na uskladnění bomb, nekonečné rezavé dráty a roury, odhozené plynové masky…

Kdo nezažil vojenská cvičení, a celá generace už neví, co to vlastně je, může mít pocit, že to všechno je nějaký Beránkem vymyšlený dadaismus nebo surrealismus. Žel není. Je to realita. Syrová, chladná a bezcitná.

Kurátor výstavy Richard Drury vše dává do konkrétnějších souvislostí. Beránkův projekt vzniklý s pomocí jeho plzeňských studentů, byl vytvořen přímo pro kutnohorskou Jezuitskou kolej, kde galerie GASK sídlí. Budova vznikla za účelem náboženské výchovy duchovních, ale od 18. století sloužila po více než dvě století jako kasárna.

Drury říká: „Beránek tyto zdánlivě nesmiřitelné skutečnosti propojuje myšlenkou společnou náboženskému i vojenskému uvažování: stojíme před koncem světa!“

Beránkovo poselství je alegorií i symbolickou vizí. Od Goetha víme, že alegorie je jednoznačná, symbol ve výkladu rozmanitý. Alegorií je, že se nabízí nezastíraná pravda o faktu jménem válka v Evropě, o níž se dnes mluví jako o samozřejmosti. A někteří z nás jako by si ji chtěli užít jako adrenalinový sport.

Symboly se týkají toho, že Beránek jednotlivé místnosti komponuje jako čtyři živly (oheň, vzduch, voda a země), které filozofie, alchymie i esoterika chápou jako základní složky materiálního světa. Proto jsou na jednom místě nashromážděny hasicí potřeby, na druhém plynové masky, na třetím plovací vesty a na čtvrtém obaly od bomb. A divák může na vlastní oči vidět, co se světem dokáže udělat vojenská mašinérie, pokud se ujme své práce.

Výtvarné instalace v zásadě nemám rád, protože mi připadají často samoúčelné. Proto dávám přednost obrazům na plátně a sochám z kovu či kamene. Ale když se toho ujme autor s výtvarným citem, jako je Jiří Beránek, pak není o čem pochybovat. To, co nám chce sdělit a vyjádřit tím své i naše obavy, by nevyjádřila žádná mramorová Pieta nebo namalovaný ukřižovaný Kristus.

Škoda jen že výstava koncem dubna končí a nic po ní nezbude. Chybí i katalog, který by vše náležitě zdokumentoval. A vojenský materiál se vrátí po výstavě do skladišť. Možná i to vše souvisí s Beránkovým celoživotním uvažováním o pomíjivosti světa. Carpe diem – Užívej dne, člověče. Jestli se jen z poloviny naplní tato výtvarná vize, tak další život končí a zůstane nám jen živoření.