RECENZE: Tenká zeď mezi komedií a krutostí

Spisovatel Katurian píše poetické i brutální povídky pojednávající o krutosti vůči dětem, končící většinou jejich smrtí. Nikdo je ale nečte, až do chvíle, kdy jejich příběhy začne kdosi proměňovat v realitu. Hlavním podezřelým je Katurianův retardovaný bratr.

Prozrazovat víc by znamenalo připravit diváky o překvapení. Snad ještě jen to, že se vše odehrává v blíže neurčené totalitní zemi a osou hry je výslech Katuriana dvojicí vyšetřovatelů.

Pan Polštář od prvního uvedení v pražském Činoherním klubu před osmnácti lety stále divadelníky láká jak drsností příběhu, tak provokujícími tématy. Především otázkou po autorské odpovědnosti za napsané slovo a tenkou hranicí mezi fikcí a realitou.

McDonagh o svých hrách říká, že se pohybují mezi komedií a krutostí, kdy jedna druhou osvětluje. Podobně balancuje i inscenace režiséra Tomáše Ráliše odehrávající se v realistické dekoraci pokoje a vyšetřovny současně.

Nebrání se komediální nadsázce odlehčující krutost příběhu, ale zároveň ho hudbou, svícením i hereckým projevem až zbytečně lyrizuje. A ne vždy je šťastné názorně vyhrávat scény z minulosti. Působí to až příliš popisně a stopáž inscenace to prodlužuje na tři hodiny.

Pan Polštář stojí na hereckých výkonech čtveřice protagonistů. Katuriana udržuje zkušený Aleš Bílík v dráždivé polaritě mezi strachem a z něj plynoucí extrémní servilitou a nekritickou pýchou na své povídky. Působí jako charakterová améba, jejíž jedinou stálicí je ochranitelský vztah k bratrovi. Toho hraje Tomáš Dalecký jako naivně upřímného kluka bezmezně obdivujícího staršího bratra.

Čtveřici protagonistů doplňují Tomáš Havlínek a Radim Kalvoda v relativní polaritě dobrého a zlého vyšetřovatele.

Pan Polštář v Rokoku je inscenace pro zkušeného diváka, který se vyrovná s extrémní krutostí příběhu i vulgárním jazykem. Pak si z ní možná odnese silný zážitek.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Rokoko, Městská divadla pražská