RECENZE: S Křišťálovým glóbem z Karlových Varů jde do kin Domácí péče

Ten si tento svůj vstup do celovečerní hrané tvorby připravoval léta, a jako mezinárodně respektovaný reklamní tvůrce správně poznal, kdy je film připraven k realizaci. Jeho začátek představuje zdravotní sestru Vlastu (Mihulová), která den za dnem, obtěžkána taškami s pomůckami, obchází na jihomoravském venkově pacienty.

Díky výborně sestříhaným záběrům záhy víme o Vlastě víc než jen to, že je k lidem vlídná, ale i přísná tam, kde to může posloužit jejich dobru. Pochopíme, že jde především o prototyp ženy, která celý život myslí víc na druhé než na sebe a své vlastní představy a touhy zasunula kamsi hluboko, až k podvědomí.

Rodina této silné hrdinky je toho typickým obrazem. Manžel (Bolek Polívka), drsný fórkař, zvyklý od své ženy na plný servis, a dcera, jež odešla před životem, v němž mámina láska už obtěžuje.

Vlastina neléčitelná nemoc, kterou odhalí náhodné vyšetření, je pak oním dramatickým momentem, jenž slouží především k proměně postav v míře, jaké toho jsou lidé schopni. Svůj stín nikdo nepřekročí, ale právě konkrétní drama – ve filmu stejně jako v životě – je impulsem k probrání se z letargie zaběhaných zvyklostí.

Vlasta začíná postupně myslet víc na sebe, byť prostřednictvím zcela pochopitelného obratu k něčemu, co by ji nikdy dřív ani nenapadlo. Když rezignují lékaři, nechá na sebe působit léčitelky (Tatiana Vilhelmová a Zuzana Krónerová).

A chvíle, kdy na ni jako blesk z nebe dopadnou limity jejich metod, je díky vynikající Aleně Mihulové, která svou postavu hraje, jako by jí sama byla, snad nejemotivnější z celého filmu.

Pozvolnou, v Polívkově civilním, střízlivém podání naprosto přirozenou proměnou prochází i Vlastin manžel, chlap, který nikdy nepřemýšlel o tom, co všechno pro něj jeho žena znamená jak v praktickém životě, tak v pochopení a přizpůsobení se jemu samotnému.

Teď to na něj dolehlo, a on se – možná pozdě, ale přece – učí na poslední chvíli dát najevo, co cítí.

Domácí péče ale zdaleka není film o umírání. Je to film o lásce, která jako by se pod nánosem všedního života vytratila, a až v dramatické chvíli se vynoří. Je to film s humorem, který vychází především ze životních paradoxů. Nebojí se citů, podává je beze studu, ale také bez vyděračského sentimentu. Jde o mimořádně zralý debut talentovaného filmaře, kterému se podařilo i díky přesnému hereckému obsazení sdělit, co sdělit chtěl.

I když název filmu – výstižný, ale pohříchu divácky neatraktivní – může mnoho lidí od návštěvy kina odradit, ti, kdo se odradit nedají, nebudou litovat.