RECENZE: Příběh nové knihy Joy Fieldingové by bez problémů pojala jedna povídka

V případě málo napínavého thrilleru Tajemství Jenny Cooperové, který nedávno vyšel v českém překladu Mileny Havlové, je dole. Na více než třech stovkách stran totiž rozvinula příběh, který by dal spíše na povídku, klidně i kratší.

Fieldingové se v něm podařilo vcelku dobře vymyslet závěrečné rozuzlení. Ne že by jakékoli jiné nebylo překvapivější, nicméně k tomu zvolenému předtím směřovala hezkých pár desítek stránek a připravila si pro ně půdu tak důkladně, že kdyby kniha skončila jinak, bylo by to snad i zklamání.

Linda Davidsonová je čerstvá vdova, která dochází za svou nejlepší kamarádkou do pečovatelského domu. Ta ji ale už příliš nepoznává, špatně komunikuje, a tak se Linda na chodbě jednoho dne spřátelí s nepříjemnou důchodkyní Jenny Cooperovou a záhy podlehne jejímu záhadnému přiznávání.

Linda si zpočátku myslí, že Jenny není tak docela při smyslech, ale jelikož k jejich setkání dojít prostě muselo, Fieldingová ho tvrdohlavě protáhla, jakkoli by každý normálně uvažující člověk hleděl od takové paní klusat co nejdále.

Setkávání dvou starých dam, kterými obě hlavní postavy jsou, je následně čtenářsky spíše nepřívětivé, zdlouhavé, dokonce nudné, opakující se v tématech hovorů i prázdnotě. Jenny Cooperová už sice nárok zapomínat má, ale těžit z toho pro protahování kapitol i děje jednoznačně jen proto, aby se nějaký vůbec konal, je známka určité autorské bezradnosti.

Jedna smrt v příběhu přijde jako blesk z čistého nebe a vlastně jím jen tak prošumí. Rýsující se vztah Davidsonové a starého známého také, a tak se pořád jenom čeká, jestli se něco stane. Současně na takovém pozadí bublá konflikt dvou mladých lidí.

Fieldingová je průměrná vypravěčka. Její dialogy jsou v zásadě obyčejné, postrádají překvapení i napětí, také jiskru, a děj se i kvůli nim vleče, až se chce zívat. Do toho jsou v textu vyznačeny kurzívou momenty, kdy se Davidsonová nad nastalými situacemi zamýšlí, či kdy takzvaně sama k sobě promlouvá svým vnitřním hlasem.

Jelikož to ale dělá neustále, snad aby řádků bylo v knize co nejvíce, pohled na jednotlivé stránky je vzhledem ke značnému procentu textu psaného kurzívou dost nepříjemný pro oko. Nadto by značný čas zabraly diskuze o tom, co být kurzívou mělo, a co nikoli.

Pokud si čtenář koupí knihu oblíbeného autora, očekává, že jej nezklame. Jestliže se to ale stane, příště si už jeho dílo nekoupí, anebo si ho jen půjčí v knihovně. Fieldingová si Tajemstvím Jenny Cooperové o nějakou tu knihovnu navíc řekla.