RECENZE: Příběh české doktorky v Orientu si říká o film, v Rokoku ho inscenují šikovně a nápaditě

Titulní roli ztvárnila v režii Michala Dočekala Beáta Kaňoková, které se daří zprostředkovat publiku obrovské odhodlání, jež mladá žena v době tehdy také mladé samostatné československé republiky v sobě má.

Téměř dvouhodinová inscenace, která se hraje bez přestávky, je pro ni velkým výkonem nejen fyzickým. Drama, které obsahuje Kálalové život, je viditelně i emočně abnormálně náročné.

Bylo tomu tak nejen pro premiérové publikum, které inscenaci odměnilo dlouhotrvajícím potleskem, ale i zřejmě i pro herečku, jež při děkování neskrývala slzy dojetí. Ostatní tři účinkující, tedy Tomáš Milostný v roli místního pomocníka, Tomáš Weisser jako manžel Giorgio di Lotti a Sára Černochová především v roli muslimských žen a pacientek, jí spíše sekundují. Je to tak asi v pořádku, protože Vlasta Kálalová byla k veškeré své péči o druhé velmi ambiciózní osoba, která za svými cíli šla velmi odhodlaně.

Autorkou inscenace je Simona Petrů, která se inspirovala právě oblíbeným a mnohokrát vydaným románem Ilony Borské. Autorka ještě stačila v posledních letech lékařčina života zapsat a zaznamenat obrysy jejího pohnutého příběhu.

Inscenace, která nese stejný název jako román, začíná ve chvíli, kdy se Kálalová na počátku 20. let 20. století jako jedna z prvních lékařek v Československu vypravuje do Orientu. Ten byl před sto lety vzdálen z jejích rodných jihočeských Bernartic stokrát více než dnes.

Pokud by ale divák příběh Vlasty Kálalové neznal, do děje se snadno dostane. Protagonistka, kterou autorka kostýmů Zuzana Bambušek Krejzková oblékla do bílého trikotu či spíše kombinézy a opatřila ji štítem v barvách československé vlajky, diváky průběžně se svými plány seznamuje.

Komentář jako součást děje pak zaznívá i dále, má možná i charakter dopisů, jimiž lékařka v hojné míře komunikovala. Někdy je pronáší sama protagonistka, jindy další postavy, ale není jich příliš na to, aby celek působil jako předčítání.

Oblek Vlasty vypadá trochu jako šermířská kombinéza, trochu jako kostým samuraje opatřený různými chrániči – jasně tak vidíme, že Vlasta je bojovnice. Autorka kostýmů se postarala i o podobu scény. Ta je velmi jednoduchá a v základu se po celé představení nemění.

Má kulisu ošuntělého pokoje v teplých žlutohnědých tónech. Evokuje tak prostory, v nichž lékařka buduje svoji první ordinaci v Bagdádu, ale snadno se také stává pouští a prašnými a horkými prostředími Orientu. Scénografie je sympaticky úsporná a hravá. Daleko víc než rekvizity využívá hru světla a stínu, ale také větru, který obstarává příruční fukar na listí.

Dominantní je projekce, která dokresluje, ilustruje a podporuje děj na scéně a kterou zajišťuje kamera zavěšená nad víceúčelovým stolkem na scéně. Když na něj herci nasypou písek, rázem se diváci ocitnou na poušti. Když se vypne kamera, je z něj operační stůl.

Jedinými rekvizitami jsou dřevěné židle, prkno a pár textilií, které se před očima publika mění v dopravní prostředky od velblouda po auto. Scénografka kouzlí i s mikrotenovou fólií, jež se používá třeba při malování pokoje – tu se natáhne přes celé jeviště a promítá se na ni, pak je z ní svatební závoj, smotaná pod svetrem poslouží jako těhotenské břicho doktorky a když se doplní malým světýlkem, stane se z koule právě narozené dítě.

Lehkostí a jednoduchostí používaných předmětů se děj rychle posouvá kupředu a divák běží s lékařkou o překot jejím životem. Málokdo by ji asi stačil, protože osobnost Vlasty Kálalové nebyla vůbec jednoduchá.

Na ženu bojovnici, průkopnici a velkou humanistku, která svému cíli podřídila všechno, by určitě bylo zajímavé podívat se dnešními očima. To inscenace nedělá, ale ani to tvůrci nezamýšleli. Obsahově se drželi zmíněného románu Ilony Borské a ukazují Vlastu Kálalovou jako výjimečnou a obdivuhodnou ženu.

Beáta Kaňoková ji ztvárňuje s velkým odevzdáním a na scéně v roli Kálalové opisuje svým výkonem oblouk od lékařčina mladistvého nadšení spojeného s atmosférou budování nové republiky a jejího jména ve světě, přes lékařčiny obrovské profesní ambice v několika oborech, přes krutý zásah dějin do jejího osobního života až po jeho osamělý závěr.

Příběh Vlasty Kálalové s dobovým i geografickým kontextem je příběh vpravdě filmový a čeká na svého producenta, který bude chtít do jeho ztvárnění investovat nemalé peníze. Další pohled na neobyčejnou ženu nabízí kromě románu a inscenace v Rokoku také divadelní hra Istyklal, kterou napsala teatroložka a literární vědkyně Lenka Jungmannová.

Hra má podobu scénického čtení, v němž účinkují herci Jana Plodková a Roman Zach. Slovo istyklal bylo označením Kálalové coby nezávislé ženy, s nímž se údajně setkala během pobytu v Bagdádu.