RECENZE: Poslední večeře bosse Dona Buosa

Don Buoso je postavou jednoaktovky Gianni Schicchi. Sám v ní ale vystupuje už jen jako nebožtík, o jehož dědictví se handrkují chamtiví pozůstalí. Gianni Schicchi je součástí Pucciniho operního Triptychu, do něhož patří i Plášť a Sestra Angelika. Málokdy jsou ale všechny tři opery uváděny najednou. Nejvíce se hraje právě Gianni Schicchi, většinou ve spojení s jinými operami. I David Radok ho už nastudoval pro göteborgskou operu spolu se Sedmi smrtelnými hříchy Kurta Weilla.

Tentokrát jej zaujala postava dona Buosa a to, co předcházelo jeho smrti. Napsal libreto opery, v níž Buoso pozve na oslavu narozenin příbuzné vystupující i v Giannim Schicchim. Ti mu přinášejí dary, ale zároveň dychtivě sledují jeho zdravotní stav v očekávání blízké smrti. Buoso totiž nedávno přežil atentát, kdy mu v těle uvízlo sedm kulek. „Kvér se pak zadrhnul,“ konstatuje suše jeden z příbuzných, dávaje tak najevo, kdo měl na Buosově smrti zájem.

Obě opery propojují postavy, italština libreta i hudba Jana Kučery, který se v kompozici Dona Buosa velmi přiblížil Puccinimu, aniž by se stal jeho plagiátorem. Jeho hudební jazyk je současný, ale dobře koresponduje s pucciniovským charakterizačním uměním i melodičností.

Gianni Schicchi bývá interpretován jako bujará fraška o chytrákovi, který napálí příbuzné, když se vydává za již mrtvého Buosa a jeho hlasem nadiktuje falešnou závěť nikoli v jejich prospěch, ale aby zajistil sobě, své dceři a jejímu nápadníkovi zářnou budoucnost.

Radok ale vnímá příběh zcela jinou optikou. Rozjuchanou komedii překlopil do černé a drsné grotesky, jež postrádá kladné postavy, a tím pádem i happyend omilostňující Schicchiho právní podvod. Všichni jsou tu jen smečkou hyen včetně milenců Lauretty a Rinuccia. A dokonce i malého Gherardina, který prastrýčkovu mrtvolu začne hbitě obírat o cennosti.

Celý „operní prequel“ Don Buoso se odehrává v napjatém dusnu předstíraných úsměvů, gratulací, číhavých pohledů a horečnatého očekávání Buosovy smrti. A když k ní na začátku druhé opery stále ještě nedojde, příbuzní nemilosrdně udusí Buosa v posteli polštářem.

Je to jiné čtení Pucciniho aktovky, než na jaké jsme zvyklí, přesto naprosto logické a vycházející z inspirace Dantovou Božskou komedií. A jak připomíná dramaturg Ondřej Hučín v obsáhlé studii v programu, také ze Sartrova slavného výroku, že peklo jsou ti druzí.

Zde jsou „ti druzí“ vylíčeni bez sentimentu šťastných konců. Ostatně i sám Buoso není žádný svatoušek a ke svému ohromnému jmění nepřišel rozhodně jen díky pilné práci. Libreto naznačuje jeho spojení s mafií a on sám se chová jako chladně odtažitý boss.

To vše promítá Radok i do inscenace zasazené do monumentální architektury moderního paláce, kde u dlouhého stolu večeří Don Buoso ve zlatém županu na zlatém talíři a před sochou zlatého osla, který ho „stál majlant“. Ostatně i záchodové prkénko je zlaté.

Radokova režie stojí na přesném hereckém uchopení situací a vztahů. Zdánlivě realistickém, jenže u Radoka vždy do zobrazované skutečnosti zasahuje cosi tajemného, co činí jeho realismus magickým. Je tomu tak i zde, ačkoli ne zcela důsledně. Ve chvíli, kdy Gianni Schicchi diktuje svou verzi závěti, se dění začne až příliš blížit tradičnímu fraškovitému pojetí opery. A teprve závěr se zjevením Dona Buosa vrací inscenaci tam, kam patří.

Inscenace má oporu ve výborném pěvecko-hereckém obsazení. Na vrcholu pyramidy stojí svými výkony Štefan Margita (Don Buoso) a Svatopluk Sem (Gianni Schicchi), ale dokonalý je i Jiří Sulženko (Simone), Zdeněk Plech (Betto), Doubravka Součková (Lauretta), Daniel Matoušek (Rinuccio) a všichni ostatní, až po Guccia Jana Líkaře.

Don Buoso a Gianni Schicchi je inscenace, která vrací Národní divadlo do hry o současnou evropskou operní scénu, a zároveň je i divácky vděčným titulem.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo