Hlavní obsah

RECENZE: Pestrý a hravý svět St. Vincent

Právo, Jaroslav Špulák

Někdy se stane, že když umělec vydává alba u nezávisle se tvářících společností a posléze přejde k nadnárodnímu kolosu, jeho tvorbu to určitým způsobem poznamená. V případě jednatřicetileté americké zpěvačky a skladatelky Annie Clarkové, která na hudební scéně používá umělecké jméno St. Vincent, naštěstí k ničemu zásadnímu nedošlo.

Foto: Universal Music

St. Vincet vydala už pět alb.

Článek

První její nahrávka Marry Me (2007) vyšla na etiketě Beggars Banquet, další tři (včetně Love This Giant, která vyšla před dvěma lety a nahrála ji s Davidem Byrnem, bývalým členem Talking Heads) vydala společnost 4AD. V obou případech jde o slavné značky, jež se drahně let těší pověsti nezávislých předáků.

Aktuální počin, který St. Vincent nazvala prostě St. Vincent, posílá na trh koncert Universal Music (přes své menší labely Lome Vista a Republic Records). V jeho stáji už přece jenom záleží na tom, jak se bude dílo prodávat, pročež otázka z prvního odstavce této recenze je na místě.

Není navíc pochyb o tom, že novinka je v diskografii St. Vincent nejstravitelnější. Způsob prezentace, aranže skladeb a jejich atmosféra nicméně nadále odpovídají tomu, co prezentovala v minulosti.

Foto: Universal Music

Obal alba St. Vincent

Na desce je jedenáct skladeb s leckdy překvapivě silnými melodiemi, které opanoval elektronický zvuk, dávající St. Vincent možnost simulovat jakékoli zvuky. Naživo jsou nahrané bicí, což je dobrá cesta ke zjasnění celkového soundu nahrávky, také kytarové party, které si nahrála St. Vincent sama.

Hned úvodní Rattlesnake náladou navazuje na album, které nahrála s Davidem Byrnem. Nabízí nadto refrén, za který by se nemusel stydět žádný autor popových písniček. Birth In Reverse je opřena nejenom o elektronické „vrnění“, ale i o kytarové party, Prince Johnny se veze na hypnotizujícím tanečním rytmu, přičemž je tak trochu parodií na diskotékovou vlnu osmdesátých let.

Skladbu Huey Newton charakterizují až sabbathovské kytarové riffy, překvapivě zatěžkané, Digital Witness se zase podobá tomu, co v dobách své slávy dělali již zmínění Talking Heads. Regret se nese v duchu kytarového glam rocku sedmdesátých let, Psychopath se zase vrací k popu osmdesátých let a na konci desky je ke slyšení i tuctová balada.

Objektivně vzato je album St. Vincent zajímavé především pestrostí a schopností přijít s příjemnými melodiemi. Pokud jde o vstupy do zahrad různých stylů, zajímavé zůstávají jenom ty vstupy. Plody tam St. Vincent trhá dávno zralé.

St. Vincent: St. Vincent
Universal Music, 40.10

Celkové hodnocení: 65 %

Reklama

Výběr článků

Načítám