RECENZE: Pentheův první a poslední mejdan

Eurípides ve své poslední hře zachytil původní divokou podobu obřadů provozovaných k oslavě boha Dionýsa (Bakcha), v nichž lze údajně nalézt i počátek řecké tragédie. Vytvořil věčný problém střetu dvou principů ovládajících lidské jednání, pudového a racionálního, ztělesněných postavami Dionýsa a vládce Théb Penthea.

Ve Fričově inscenaci, jež se hraje v novém mluvném překladu, má Dionýsos (Petr Vančura), hlásající permanentní oslavu života, podobu popové hvězdičky. V sexy oblečku s nahými stehny a s pozlacenými řasami se svůdně natřásá před růžovým sborem bakchantských fanynek. S živou kapelou na scéně v podobě koncertního pódia se texty zpívají do mikrofonu a inscenace od začátku evokuje muzikál, s jistou paralelou Dionýsa s Herodem z Jesus Christ Superstar.

Kudláčova hudba v sladkobolném středním proudu udržuje permanentní ironické shození příběhu do zábavné show, což je pro diváky příjemné, ale zároveň to oslabuje konflikt hry.

Je-li Dionýsos zkarikován do popové hvězdy a jeho oponent Pentheus do sucharského šprta ze studentské koleje, pak tu chybí silní protihráči představující střet dvou zásadních přístupů k životu. A z Eurípidovy myšlenkově zašifrované hry zbude komedie o tom, jak se Pentheus vydal na svůj první a poslední mejdan.

Kadmova naléhavá otázka po tom, co se stane, pohrdáme-li bohy, se pak zjednoduší na problém, zda ctít bohy, i když mají tvář hvězdičky ze Superstar. I to ovšem může pro dnešní publikum znít aktuálně.

Inscenace má řadu pozoruhodných hereckých kreací, ať už je to Königův Pentheus, Prachařův Kadmos, Rašilovův Theireisiás či Agaué Jany Pidrmanové. A ve dvou velkých monolozích zazní v plné síle krása a obrazivá působivost Eurípidova textu.