RECENZE: Co všechno si nestačíme říci

Jenže o přesnou diagnózu v inscenaci nejde. To, co tvůrci skrze Miščin příběh sledují, je fakt, že spolu v dnešní hektické době zoufale málo mluvíme, a když si uvědomíme, na co všechno se chceme svých blízkých zeptat, bývá většinou už pozdě. A nejen zeptat, často nestihneme poděkovat za to, zač se děkovat má.

Miška byla korektorka zvyklá pracovat s textem. Teď jí slova unikají a s tím bojuje za pomoci logopedického terapeuta Jérôma a své mladší sousedky a přítelkyně Marie, postupně se však stále víc propadá na dno. Přes vážné téma se ale inscenace neutápí v pochmurnosti a nalézá příležitost k jeho projasnění vlídně ironickým humorem.

Do role Mišky obsadila režisérka Kláru Cibulkovou, která prošla odbornou přípravou za pomoci neurologa Filipa Růžičky i návštěvou konverzačních sezení pražského Klubu afázie, aby získala představu o tom, jak lidé ztrácející řeč reagují. Nesnaží se ale co nejpřesněji ilustrovat průběh nemoci, soustředí se na to, co se odehrává v duši člověka, který se ztrácí sám v sobě. A tyto proměny se jí daří vyjádřit v obdivuhodné škále hereckých prostředků, jejichž svorníkem je přitom civilní věcnost a výrazová úspornost.

Impulzivní Marii ztělesňuje Anna Kameníková a vytváří tak k Cibulkové Mišce vděčný kontrastní polohu. Slušela by jí jen lepší dikce, zvláště v inscenaci, kde slovo je tématem. Logopeda Jérôma vykresluje Ladislav Hampl v oblouku od snahy o uchování profesionálního odstupu až po empatické splynutí s Miškou.

Na miniaturním jevišti vytvářejí iluzi pokoje v domě pro seniory, kam se Miška musí uchýlit, černobílé závěsy s motivem proplétajících se větví, jež ladí s představou slov putujících složitými cestami k adresátovi. Jen usazení Mišky v nízkém křesle brání části diváků v sále bez elevace v dokonalé viditelnosti její tváře.

Vděk je komorní inscenace, jež Viole sluší. V divácky přitažlivé formě přináší stále aktuální téma lidské komunikace a blízkosti.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Viola