Článek
Inscenace vznikla jako koprodukce Národního divadla a Finské národní opery v Helsinkách. Těžko odhadnout, čím vedení opery ND tak okouzlila, že ji zatoužilo mít na své scéně. Podtitulek „Gothic Verdi“ odkazuje k ponurému stylu punkových či metalových produkcí, jež na scéně zastupují vyleštěné lebky a kostýmy z černé kůže opletené řetězy a cvočky, ale ve skutečnosti je inscenace blábolivou směsicí stylů od postromantické kašírované scény až po operetu, k níž odkazují kostýmy Elisabetty di Valois, stejně jako kostýmy a choreografie sboru.
Vrcholem inscenačního nevkusu je scéna autodafé, kde šaolinští mniši střídají poselství z Flander s vysoce vyčesanými žlutými číry a satanistické obřady se mísí se sado-maso kabaretem. Že Filip II. pobíhá při své nejkrásnější árii po scéně v županu poté, co strávil „bezesnou“ noc s prostitutkou, ani nemluvě. Dohromady to celé postrádá jakoukoli logickou koncepci, nahrazenou jen režisérsko-scénografickou svévolí.
Ještě větší otazník nad volbou Dona Carlose se ale vynoří při zjištění, že soubor Státní opery, potažmo Národního divadla, nemá pro Dona Carlose vhodné pěvecké obsazení, a to dokonce ani při hojném využití hostů. Mezi protagonisty první premiéry by se jen stěží hledali pěvci, kteří se svými party neměli potíže. A to platí jak o Michalu Lehotském v titulní roli, tak o Adrianě Kohútkové v roli Elisabetty di Valois, bas Jiřího Sulženka je spíše komorní (árii Ella giammai m'amo přednesl vzdor nesmyslné režii s niterným lyrickým výrazem!) a pro roli Filippa II. nepříliš vhodný.
Eva Urbanová v roli Princezny Eboli a Vladimír Chmelo jako Rodrigo, markýz z Posy působili při premiéře, jako by byli v těžké pěvecké indispozici.
Ani bezvýrazný výkon orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka a podivně zmaškařeného a rytmicky se zpožďujícího sboru (sbormistryně Blanka Juhaňáková) nepřesvědčil o tom, že Don Carlo v Praze je pro diváky ziskem. Spíš velmi výrazně podtrhl nutnost zabývat se seriózně situací pražské opery, nemá-li plodit podobně ostudné „pocty“.