Portréty, které čas nezastaví. Výstava malíře Patrika Hábla představí i díla ze sbírky Jana Masaryka

„Čas proměňuje tváře, zkušenosti a pohled na svět. Očima času můžeme snímat vrstvy paměti a setkat se v jeden okamžik. To jsou momenty, které mě neskutečně zajímají,“ říká k instalaci Patrik Hábl.

Vernisáž unikátní výstavy proběhne v prostorách bývalé konírny Toskánského paláce Ministerstva zahraničních věcí České republiky za účasti ministra zahraničních věcí Jana Lipavského, Aleny Soukupové, dcery osobního tajemníka Jana Masaryka.

Ano, i na výstavě, kde máme zvolnit, spěcháme. Podíváme se nalevo, napravo, pár vteřin a jdeme dále. To je strašná škoda! Snažím se proto diváka zastavit a zpomalit. Je to téma, které mě v rámci instalací výstav už dlouho velmi zajímá a přemýšlím nad ním.

Chci návštěvníkům nějakým způsobem vstoupit do hlavy a záměrně je trošku přibrzdit. Zprostředkovat jim, co naprosto nečekají a překvapit je.

Baví mě experimentovat s prostorem. Uprostřed historického prostoru, který je sevřený klenbou, bude exponovaný objekt, který zprostředkuje oba dva malířské cykly ze všech úhlů: jak Reinterpretace starých mistrů, tak tváře předčasně zemřelých.

Vstoupíme do prostoru, kde budou jemně nasvícené obrazy v historických rámech. Budeme jimi prostupovat, díla budou viset na stěně i levitovat ve vzduchu.

Divák bude pozorovat portréty, tváře a zároveň bude pozorován i samotným obrazem. Oči budou všude. Vytvoří v galerii zajímavý a tajemný dialog.

Ano, nejsem plagiátor ani kopista. Mojí ambicí je ikonický obraz od slavných mistrů namalovat tradiční technikou (podkládat ho lazurami, vrstvit) a na závěr do něj vstoupit, destruovat ho, doslova defragmentovat. Používám k tomu techniku vytrhávání nebo rozpouštění.

Konkrétně to vypadá tak, že namalované portréty záměrně všelijak překládám, přehýbám a skládám podobně jako balík. Zůstanou v tomto stavu zhruba dva až čtyři roky.

Je to strašný adrenalin, risk a nervy. Už když obrazy „zavírám“ jsem hodně nervózní. Musím přiznat, že v 90. letech, kdy jsem portréty začínal tvořit, nedopadly dobře.

Přilepily se, část se vytrhala, někdy malba, na níž jsem pečlivě pracoval měsíce, úplně zmizela. Ale neodradilo mě to. Dostávat se pod kůži obrazů, až do struktury lněného plátna, mě moc baví. Je v tom alchymie a často zažívám až mystično.

U portrétu svaté Anežky, namalované podle Vojtěcha Hynaise, jsem zjistil, že obraz nemám šanci otevřít. Byl připečený, olejové barvy se slily do sebe. Byl jsem zoufalý, pracoval jsem na něm tři měsíce.

Ještě jednou jsem to zkusil a jak jsem se blížil k obličejové části, malba se začala najednou otevírat. Stala se zázračná věc: u portrétu se objevilo tvarosloví srdce, které vytvořilo vzduchovou bublinu, slupku, co povolila. Bylo to pro mě mysteriózní dobrodružství.

Řeknou si, že ten ikonický obraz znají, ale je tam „chyba, vada, defekt“. To je možná i rozhodí.

V cyklu portrétů starých mistrů je ale zároveň uklidňující jednota. Obrazy v dobových rámech připomínají jakési pixely, zaměřené na tvář a oči.

Jako studenti od Pavla Nešlehy jsme chodili v devadesátých letech do Šternberského paláce malovat kopie starých mistrů. Rozhodl jsem se pro dílo Modlícího se Krista od El Greca.

Po třech měsících intenzivní práce ho z Národní galerie, kde mají zázemí kustodi, někdo odcizil. S barvami i štětci. Byl jsem frustrován, ale po pár měsících jsem se znovu nadechl a namaloval obraz znovu.

Chytlo mě to a v současné době mám přes 130 portrétů: ikonická díla od Leonarda da Vinciho, D. Velazqueze, J. Vermeera, G. Klimta až k Warholovi.

Ano, je to tak. Občas jsem odvážně vytáhl portréty ze šuplíku, ukázal je kurátorům a oni řekli: „To nejste vy.“ Tak jsem šuplík zase hezky zasunul…

Přitom s portréty jsem začal jako mladý kluk. Po maturitě jsem se nedostal napoprvé do Prahy na vysokou školu a šel pracovat. Odpoledne jsem jezdil na kole do Domova důchodců, který byl ve Zlíně na kopci.

Maloval jsem tváře starých lidí, nasával jejich příběhy a vznikl velmi silný cyklus. V následujícím roce měly portréty při talentovém řízení velký úspěch a vzali mě do prvního ročníku, tehdy jako jediného absolventa.

Obsahuje 110 tváří, všechny stejné velikosti. Vznikaly černobílou akrylovou technikou, kdy konkrétní tvář připomíná vybledlou černobílou fotografii, ale v některých fázích je dokonce nerozpoznatelná.

Vybral jsem intuitivně jedince, jejichž životy přerušila brzká smrt a oni nestihli rozsáhlejší dílo. Součástí cyklu jsou portréty Jana a Herberta Masaryka, Franze Kafky, Jacka Kerouaca, objevují se František Halas, Bohumil Kubišta, Egon Schiele, Jiří Orten, ale i ženy: Frida Kahlo, Milada Horáková a další.

Cyklus je pocta mému bratrovi, skvělému malíři a člověku. Byl o sedm let starší a mně velkým vzorem. Vzniklo mezi námi nádherné pouto, přestože byl mezi námi velký věkový rozdíl. Psali jsme si rádi třeba dopisy.

V době covidu vážně onemocněl a zemřel. Bylo to pro mě traumatizující období, ocitl jsem se za hranou své bytosti a musel se z toho vymalovat.

S událostí jsem se vyrovnával v mystickém klášteře Broumov. Když jsem procházel tamním hřbitovem, na starých náhrobcích jsem pozoroval tváře na porcelánových destičkách, které mi připomínaly daguerrotypii.

Pomalu se vytrácely, bledly. Souzněním všech těchto podnětů pak vznikl obrazový černobílý cyklus.

Ano, jsou zde i veřejně neprezentované artefakty, jako je jeho prvorepublikový portrét a busta, ale také část obrazových děl, věnovaných MZV ČR od paní Aleny Soukupové.

Tvoří sbírku hodnotných uměleckých děl pocházejících z pozůstalosti londýnského bytu Jana Masaryka a je odkazem jejího otce Lumíra Soukupa, někdejšího tajemníka Jana Masaryka.

Tento výběr představuje závěrečnou část pozůstalosti, která byla po desetiletí uchována v exilu. Předměty nesou výtvarnou hodnotu, ale především osobní vazbu k osobnosti Jana Masaryka a k jeho působení v Londýně.

V přední části instalace se objeví i výjimečný obraz ze sbírek ministerstva zahraničí: Zátiší s květinou a papouškem/obraz Sv. Barbory od neznámého, středoevropského malíře z poloviny 18. století. Původní obraz světice se ukrýval pod přemalbou, konkrétně květinovým zátiším. Až nedávný restaurátorský zásah odhalil skrytou tvář svaté Barbory.

Celou výstavu krásně propojuje motiv pomíjivosti. Návštěvník prochází mezi starými mistry a ztracenými tvářemi a slova „Immortāles“ se zase naplňují.

Letos jsem měl padesátiny a přiznám se, byl jsem z toho jurodivý, na určitou chvilku přišla i krize. Měl jsem pocit, že něco končí, ale pak jsem pochopil, že tomu tak není. Začíná proměna, jiná cesta a další krásná poznání.