Hlavní obsah

Petr Rezek: Chodím jen na rockové koncerty. Na popovém jsem nebyl

18. 3. 2022, 8:29

Původní nahrávky autorského alba zpěváka Petra Rezka Podél cest vznikaly už v roce 1976. Na vinylu je pak do obchodů poslalo vydavatelství Panton, leč do tehdejších médií se písně nedostaly. Cenzorské komise je pro vysílání neschválily. A tak se dnes devětasedmdesátiletý zpěvák, skladatel a hudebník rozhodl natočit je znovu a vydat pod názvem Podél cest 2020.

Foto: archiv P. Rezka

Zpěvák Petr Rezek nadále koncertuje. Vystupuje se svou skupinou, donedávna zpíval i s Hanou Zagorovou.

Článek

Proč album vydáváte ještě jednou?

Chtěl jsem uctít textaře, kteří se mnou na písničkách spolupracovali, i aranžéra Otu Petřinu. Kromě Pavla Žáka už dnes nikdo z nich nežije. Pavel Vrba, Eda Pergner a Pavel Žák pro mě byli naprosto špičkoví textaři.

Za minulého režimu však texty procházely schvalovacím řízením různých komisí a některé takříkajíc neprošly. Textaři mých písní je museli několikrát upravovat, ale do médií je cenzoři nakonec stejně nepustili. Album vyšlo, ale skladby z něho se v rádiích nebo v televizi nehrály.

A tak jsem si řekl, že kvůli těm skvělým kumštýřům by bylo dobré, kdybych ho vydal znovu. Samozřejmě v nové verzi, protože po těch pětačtyřiceti letech zpívám trochu jinak. Původní Petřinovy aranže jsem ponechal, jen jsem je obohatil pár nástroji a modernějším zvukem.

Použil jste původní texty, nebo jste pracoval s těmi upravenými?

Použil jsem původní. Tak, jak je jejich autoři napsali.

Co cenzorům vadilo?

Vadily jim věci, které jsou dnes nepochopitelné. Například ve Vrbově textu Kdy, proč a v kom? bylo podle nich příliš mnoho jinotajů. Posluchači by si prý pod nimi mohli představit cokoli, tedy i to, co v tehdejším režimu nebylo žádoucí.

Když jsem dělal redaktora v rádiu, měli jsme na chodbě na skříni seznam nevhodných slov v textech. Byli mezi nimi třeba spáči v příkopech nebo tuláci. Cenzura byla strašně tvrdá a především hloupá.

Proslul jste zejména jako popový zpěvák. Album Podél cest 2020 zní ale v některých místech rockově. Navazoval jste na své hudební začátky?

Přesně tak. Začínal jsem jako bigbíťák v kapele Juventus, ve které zpíval Karel Černoch. Byl jsem doprovodný kytarista a v našem repertoáru byla i spousta převzatých západních skladeb. Když jsem pak spolupracoval s Hankou Zagorovou, sklouzl jsem do středního proudu.

Po odchodu od ní jsem vystupoval s kapelou Centrum a náš repertoár byl rockový i popový. Musel jsem zpívat i hity, které lidé znali z dob mého působení vedle Hanky.

Dodnes ale chodím zásadně jen na rockové koncerty. Nikdy jsem nebyl na žádném popovém, jakkoli to ode mě zní dost legračně.

Náladě vašeho alba jistě nahrávala i producentská přítomnost skvělého rockového kytaristy Oty Petřiny…

Samozřejmě. Novou verzi alba jsem ale natočil prakticky sám. Pozval jsem si jen kytaristu Fredyho Bittnera a na některé party pianistu Vlastimila Červenku. Měl jsem na realizaci spoustu času, protože mám domácí nahrávací studio.

Když jsme v roce 1976 točili s Otou Petřinou, nahrál jsem album na hudební základy za jedno odpoledne. Ve studiích tenkrát nikdo velký časový prostor nedostal. Měli jsme dvě tři frekvence a konec. Kdybychom za tu dobu desku nenatočili, tak by nebyla.

Dostavil se při novém nahrávání nějaký sentimentální pocit?

Neřekl bych. Nahrával jsem s radostí a vzpomínal na ty skvělé textaře. Víte, abych byl upřímný, v dnešní době jsem nenašel žádného, který by se Pergnerovi, Vrbovi nebo Žákovi vyrovnal. A myslel jsem i na další, Pavla Borovce, Vláďu Čorta nebo Zdeňka Rytíře. Byli to vynikající řemeslníci, kteří opravdu uměli psát.

Z dnešních textařů se mi docela líbí Richard Krajčo. Má skvělé slovní obraty, jsou dost básnické. Nemá ale v textech příběhy, které měli ti, o nichž jsem mluvil.

Foto: archiv P. Rezka

Zpěvák Petr Rezek

Písničku Život jste si dokonce otextoval sám.

Ta na původní nahrávce jako jediná nebyla. Otextoval jsem si ji podle svých představ, protože opravdu nemůžu najít textaře, který by se mi trefil do vkusu a já z něho byl nadšený.

V písni Život je v podstatě příběh Sisyfa. Je o tom, že člověk musí v životě pořád o něco bojovat a nikdy by neměl být spokojený, že je na vrcholu, neboť může kdykoli spadnout.

Svou hudební dráhu jste začínal jako kytarista. Proč jste začal zpívat?

Jak jsem řekl, v kapele Juventus byl i Karel Černoch. Jednou mi řekl, že bych mohl zpívat ve dvou třech písničkách, aby si při vystoupeních trochu odpočinul. Tam to začalo. Když jsem pak šel do skupiny Shut Up, kterou vedl František Ringo Čech, na koncertech jsem už zpíval v polovině písní. Tu druhou zpíval Viktor Sodoma.

V roce 1974 jsem začal spolupracovat s Petrou Černockou a skupinou Kardinálové Zdeňka Merty. U nich jsem zpíval první půlku koncertu prakticky sám. No a potom přišla etapa s Hankou Zagorovou. Vedle ní jsem měl také hodně prostoru.

Byla nabídka zpívat s ní z těch, které se neodmítají?

Rozhodně. Vzpomínám si, že když přišla, řekla mi Petra Černocká, abych ji přijal, protože je to pro mě velká šance. A já po ní samozřejmě skočil.

Karel Vágner hrál na baskytaru i v doprovodné kapele Evy Pilarové a Jaromíra Mayera. Na kytaru tam hráli Jirka Lahoda, kterého jsem znal z Juventusu, a Ota Jahn, jenž hrál předtím v Mefistu. Když Ota odjel na dovolenou do Londýna, zaskakoval jsem za něj.

Jednou po koncertě jsme s Karlem Vágnerem zpívali v hotelu u kytary, povídali si a on jen tak mimochodem řekl, že docela dobře zpívám a že se mi někdy ozve a třeba to dáme dohromady. Po dvou letech se opravdu ozval.

Jaké bylo zpívat vedle Hany Zagorové?

Hanka mi od začátku dala obrovský prostor, čehož jsem si strašně vážil. Od žádné další kolegyně bych takový nedostal. Na koncertě jsme si byli rovni s tím rozdílem, že ona byla zlatá slavice. Z legrace mi vždycky říkala, že já byl v té anketě až čtvrtý. Ale bylo to pětkrát a já na to byl náležitě pyšný.

Byla to úžasná spolupráce, která trvala od roku 1976 šest let. A v roce 2000 mě Hanka znovu oslovila a vystupovali jsme spolu dalších dvacet let. Teď je to zastavené, protože se léčí.

V roce 1981 přišli do skupiny Karla Vágnera Petr Kotvald a Stanislav Hložek. Odešel jste kvůli nim?

Jsou dva důvody, proč jsem odešel. Příchod Kotvalda a Hložka mě přinutil položit si otázku, co tam budou dělat tři zpěváci. Souběžně s tím jsem dostal nabídku od rockové kapely Centrum, která doprovázela zpěvačku Janu Robbovou. Byla to taková drobná holka s obrovským talentem. Bohužel v roce 1996 zemřela jako pětačtyřicetiletá na rakovinu.

Já byl tehdy skupinou Centrum nadšený, protože hrála přesně tu hudbu, po jaké jsem toužil. Všechno to do sebe zapadlo a rozhodnutí bylo docela jednoduché. Díky šestileté spolupráci s Hankou jsem měl na scéně tak dobrou pozici, že jsme s kapelou Centrum hráli první čtyři roky stejně intenzivně, jako když jsem byl s ní. Měli jsme dvě stě šedesát koncertů za rok. Bohužel jsme však neměli moc času na skládání a nahrávání nových písniček, což se po pěti letech projevilo na tom, že zájem diváků opadal. Po osmi letech jsme to ukončili.

Co jste dělal potom?

Deset let jsem pracoval v různých studiích, psal jsem scénické hudby k divadelním představením a dělal moderátora v rádiu. V roce 2000 mě opět oslovila Hanka Zagorová, takže jsem se vrátil na pódia. Teď vystupuju i se svou kapelou.

Je vám sedmdesát devět let. Kde berete chuť stále koncertovat?

Někteří lidé tvrdí, že jsem hříčka přírody. To ale přehánějí. Celý život jsem sportoval. Teď hraju golf, a když projdu celé hřiště, ujdu devět deset kilometrů.

Díky bohu jsem zdravý, otužuju se, myju se ve studené vodě, prostě se snažím. Navíc mám chuť muziku pořád dělat. Dokud budu cítit, že to zajímá i lidi, budu ji dělat dál. Kdybych ale jen trochu cítil, že už nikoho nebavím, tak s muzikou skončím.

Reklama

Související témata:

Výběr článků