Článek
Pražská galerie Arthouse Hejtmánek připravila prezentaci nazvanou Ota Janeček z ateliéru (od 19. září, trvá do 31. října). Galerista Tomáš Hejtmánek vzpomíná na stránkách stejnojmenné knihy, jak se v 70. letech minulého století s umělcem seznámil a jak ho v roce 2011 jeho syn Tomáš (byl přítomen na otevření výstavy) požádal o zařazení několika prací do aukce a jak posléze získal část pozůstalosti.
Do této doby galerista se svým týmem zpracoval asi třetinu z ní a díky tomu mohl vybrat exponáty pro aktuální výstavu (víc jak 300 kreseb, 40 obrazů, 15 děl z keramiky a zhruba 30 skulptur).
Velký zážitek čeká návštěvníka už při vstupu do zahrady vedoucí do výstavních prostor. Na zeleném pažitu se zjevují různé sochy, vévodí jim skulptura Madona (1967). Štíhlá lineární linie těla světice se prolíná s figurou dítěte, které drží na rukou. Červené jablko, které dal někdo soše na hlavu, vypadá jako originální královská koruna.
Ale to, čím Ota Janeček opravdu byl, tedy ve smyslu výtvarné tvorby, zhmotňuje naplno plátno Náhrobek (1977), jenž je umístěno na stojanu blízko vchodu.
Černý pták sedí na stromě v medovém západu slunce. Pod ním sedí jeho menší souputník na kamenném náhrobku. Dílo nepůsobí nijak morbidně, a hlavně, ukazuje Janečka jako mistra figury i tvarové zkratky.
Tu můžeme obdivovat také u jeho kreseb tuší věnovaných ženským aktům a portrétům. Černá linie na bílém papíře ukazuje křivky a rysy v redukované podobě, přesto ve fundamentální dokonalosti. Tam, kde výtvarník sahá až k picassovskému kubistickému portrétu, je tvář expresivně zdeformovaná, ale přesto si dokáže podržet určitý výraz.
Zhruba od začátku 50. let se tvůrce snažil vymanit z tlaku sílící totality a našel si nové, bezpečné, téma v přírodních motivech.
Takové je třeba velkoformátové plátno Trávy (1950), na němž se v propletených zelených stéblech objevují bílé květy. Žlutě žhnoucí kotouč ve druhém plánu už jen dokresluje atmosféru horkého letního podvečera (nebo zlatavého východu slunce).
Na slavnostním otevření výstavy zaznělo, že Ota Janeček byl považován za všudypřítomného díky svým četným ilustracím, výstavám či monografiím (za jeho života vyšly dvě), přesto je pro širší veřejnost v podstatě neznámým umělcem. Zmíněná výstava by to mohla aspoň částečně změnit.
