Článek
Masové násilí může mít i rozměr, na jaký by člověk hned nepomyslel. Nová terezínská expozice o genocidách ve světě ukazuje například na to, jak jednotlivé případy genocid byly organizovány a jak strůjcům násilí pomáhaly dobové komunikační technologie.
„Například na území Osmanské říše byly zadávány rozkazy prostřednictvím telegramů, celý bezpečnostní aparát tu byl řízený prostřednictvím telegramů,“ říká Šimon Krbec, ředitel terezínského Centra studií genocid a autor koncepce a libreta expozice.
„A obecně komunikační síť, například telefonní přístroje, výrazně zefektivnila celý proces masového násilí a ve špatném slova smyslu komunikační technologie přispěly k vysokému počtu obětí,“ doplnil Krbec.
Linka sledující využívání komunikačních technologií je v nové expozici završena poslední místností, kde se na sedmi obrazovkách promítají záběry z reportáží o případech genocid z druhé poloviny 20. století, jde tedy o Kambodžu, Rwandu a Srebrenicu.
„Tam zase komunikační a informační technologie, včetně satelitního vysílání, přispěly k tomu, že se o těchto událostech více vědělo. Obecně ale platí, že komunikační prostředky pachatelé zneužívali k realizaci svých genocidních programů,“ doplnil Šimon Krbec.
Nová expozice vyrostla v osmi místnostech Wieserova domu v Terezíně. Její název Zločin beze jména je inspirovaný výrokem britského premiéra Winstona Churchilla, který během druhé světové války označil systematické vyvražďování civilního obyvatelstva za zločin, pro nějž tehdy neexistovalo právní pojmenování.
Právní definici přinesl až v roce 1944 polsko-židovský právník Rafael Lemkin v knize Vláda osy v okupované Evropě, jejíž první vydání je jedním z artefaktů expozice. O čtyři roky později byla díky jeho snaze na půdě OSN přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy.
„Celkový koncept nové expozice vychází z definice genocidy. Popisuje, jak vzniklo toto slovo, a vypráví příběh Rafaela Lemkina,“ přiblížil Šimon Krbec.
„A v návaznosti na to prezentujeme případy, které Lemkina významně inspirovaly pro vznik právní definice, a další případy, které následovaly ve druhé polovině 20. století, kdy už Lemkinova právní koncepce byla uplatňována v rámci soudních procesů s pachateli genocid v Kambodži, ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii,“ dodal šéf Centra studií genocid.
Zaměření expozice na různé konkrétní případy genocidního násilí je výjimečné, jiná podobná u nás není a jedinečná je zřejmě i ve světovém měřítku. Poukazuje na důsledky selhání norem mezinárodního práva a apeluje na zodpovědnost jednotlivců i států za životy civilistů ve válečných konfliktech i v dobách míru.
Na přípravě expozice se podílel mezinárodní tým, odborným garantem byl například historik arménské genocidy Hayk Demoyan, badatel oboru studií genocid a bývalý ředitel Muzea arménské genocidy v Jerevanu. „Je to náš dlouholetý spolupracovník a koncepci expozice jsme s ním konzultovali. Využili jsme také jeho archivu historických fotografií z období arménské genocidy. Do expozice také věnoval několik konkrétních artefaktů,“ zmínil Šimon Krbec.
Na podobě expozice se podíleli také autoři ze světa umění. Výtvarné a scénografické zpracování vytvořil držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého Michal Pěchouček. Součástí expozice je i velkoformátová fotografie Sobibor z roku 2009 od Antonína Kratochvíla, která zachycuje deportační kolej bývalého vyhlazovacího tábora. Na projektu spolupracovali také umělec Roman Štětina a herci Veronika Soumarová a Aleš Bílík, kteří ve videoprojekcích ztvárňují historické postavy, Auroru Mardiganian a Rafaela Lemkina.
Expozice je přístupná ve třech jazykových verzích, kromě češtiny i v angličtině a němčině. Pro veřejnost je otevřená vždy od pátku do neděle od 11 do 16 hodin.
