Článek
Co se týče výše vzpomínaných styčných bodů, tak oba umělce, Jiřího Nováka a Valeriana Karouška, pojilo přátelství, byli členy umělecké skupiny M 57, vystavovali na bruselském EXPO 58 a dokázali své práce smysluplně implantovat do veřejného prostoru. Možná si ani neuvědomujeme, kolik jejich plastik či reliéfů míjíme bez povšimnutí před školami, v městských parcích i na veřejných budovách.
Podstatou vizuálního rukopisu obou dvou je minimalistické pojetí figury, inspirace dynamikou pohybu a fascinace přírodními živly. Jejich regulace tvaru ovšem neznamená, že by oba autoři neuměli vymodelovat lidskou postavu a jejich příklon k určité abstrakci je jen z nouze ctnost.
Návštěvník pražského Musea Kampa si tuto hypotézu může potvrdit prakticky okamžitě po vstupu do prvního sálu, věnovanému tvorbě Valeriana Karouška. Prezentace kolekce zmenšených modelů jeho plastik jasně ukazuje, jak autor umí pracovat s proporcemi lidské figury.
Sádrový model laminátové sochy Dívka s míčem (1961) dává postavě dynamiku jednak vertikálním protažením a pak i tělem prohnutým do oblouku.
Zatímco sádrová plastika Na motorce z konce 50. let z modré pálené hlíny už realistické pojetí mírně smazává zaoblením tvaru a posunem k určité výrazové nejednoznačnosti. Silnou stránkou tvůrce jsou však plastiky v životní velikosti, evokující spíše prastará božstva a jejich rituální totemy než skutečné lidské bytosti.
Taková je Venuše (1970), žluté dílo sestavené z plechu a dřeva. Ženskost akcentují dlouhé linie nohou na vysokých podpatcích. Hranaté tělo a hlava, připomínající přilbu, spíš zase odkazují k odosobnění robotů budoucnosti.
Do sálu s pracemi Jiřího Nováka se vchází úzkým koridorem z mléčného skla a právě odtud vidíme první dílo – mobil (skulptura, která se některými částmi nebo i celá pohybuje) Hra (1964) z oceli a hliníku. Svými propletenými tvary mírně evokuje kultovní stavby dávno zaniklých civilizací. To u plechového prostorového objektu Křídla (1963) má návštěvník dojem, že se dívá na zmutovaného prehistorického ještěra stegosaura s bojovně trčícími ostny.
Model plastiky Pochodeň (1984) pracuje už s intimnějšími tvary. Na dřevotřískové podložce je umístěna tombaková (mosaz s vyšším obsahem mědi) plastika výrazově oscilující mezi divokou pralesní květinou a Prométheovým plamenem. Symbolika něčeho zakázaného a zároveň i nebezpečného je v tomto případě více než patrná.
Na začátku stála otázka, co vlastně Jiřího Nováka a Valeriana Karouška spojuje dohromady. To hlavní pojítko tkví možná v tom, že oba dva hledají cesty, kudy lze dospět k dokonalosti tvaru tak, aby onu dokonalost hledal a posléze i nalézal právě vnější pozorovatel. A aby v těchto hledačských cestách do nitra vlastní fantazie objevoval nekonečné dálky.
