Článek
Doplňují je zástupci mladších generací, mezi nimi třeba Jakub Špaňhel, Miloš Englberth, Martin Gerboc nebo Lukáš Rittstein a expozici rozloženou ve spletitých podzemních prostorách galerie doplňuje tvorba třicátníků, k nimž patří Klára Sedlo, Karíma Al-Mukhtarová nebo Filip Gyurkovský.
Výstavu kurátorsky připravila Nina Hedwic, která vinohradskou galerii přes deset let vede. Partnerka malíře Martina Mainera výstavu doplnila i o obrázek nejmladší vystavující, jejich dcery Pepiny Mainerové.
Program galerie tvoří většinou monografické výstavy, kromě umělců, které dlouhodobě zastupuje, v Nové galerii v posledních letech vystavovali třeba Kryštof Strejc, Klára Sedlo, Adam Kašpar nebo Zbyněk Sedlecký.
Čas od času galeristka uspořádá výstavu na určité téma, která má podobu tradičního výtvarného salonu. Bylo tomu tak třeba v případě výstav Krajina, Sám sobě nahý nebo Rituál.
Expozice Tichý rozhovor zahrnuje práce většinou z několika posledních let. Některá díla vznikala přímo pro ni, poté, co galeristka s nápadem umělce oslovila. A tak se poslední obrazy věšely pár desítek minut před vernisáží a v některých případech si na to umělci sami dohlíželi. Což neznamená nedůvěru autorů v pořádající galerii, ale svědčí to spíše o dlouhodobě přátelských vztazích galeristky a umělců.
Jak sama Nina Hedwic uvádí, cílem výstavy by měla být hlubší reflexe toho, jakým způsobem vytváříme a konzumujeme obrazy druhých, a jak tyto obrazy formují naše chápání sebe samých.
„Není jednoznačné, kdo zde hovoří a kdo naslouchá. Umělec vstupuje do dialogu se sebou samým, s vlastní pamětí, pochybností i touhou po uchopení neuchopitelného; dílo se stává stopou tohoto vnitřního vyjednávání,“ říká k názvu výstavy její kurátorka.
Portrét podle ní nikdy nezůstává uzavřený – obrací se k návštěvníkovi, ale samotná díla spolu rozmlouvají i mezi sebou, skrze rytmus instalace, kontrasty gest, pohledů a absencí, skrze různé autorské přístupy. Tichý rozhovor nabízí různé vztahy – mezi autory, mezi díly, mezi člověkem a jeho podvědomím.
„Není to dialog, který by směřoval k jednoznačné odpovědi. Spíše otevírá prostor kontemplace, v němž se portrét stává místem setkání, zrcadlem i prahovou zónou, kde se viděné pomalu proměňuje v prožité,“ uvedla kurátorka.
