Článek
Vnímáte velký rozdíl ve skládání pro dospělé a pro děti?
Na tuhle otázku nemám jasnou odpověď, ale napadá mě, že při psaní písniček pro děti dělám ještě větší blbiny než při skládání pro dospělé. V textech se často objevují nějaká zvířata, jsou víc říkankovité, uvolněné. Také jsem je úspěšně testoval na svých synech, což jinak nedělám.
Stalo se někdy, že jste v takovém testu neobstál?
Spíš se stalo, že je některé oslovily více a jiné méně. Že bych ale vyloženě neobstál, to ne. To se mi stává u manželky. U té se svou tvorbou narážím často.
Pokud u ní naopak písnička projde, obvykle se líbí i lidem. Má manželka Eliška je totiž prototyp nezávislého posluchače, který neřeší, jestli je v písni zajímavá posloupnost akordů, ale jen to, zda se jí líbí, anebo nelíbí.
Napadlo vás před lety, že až se vám jednou narodí děti, vrhnete se na písně pro ně?
Plán to rozhodně nebyl. Naopak, když některý můj oblíbený muzikant přivedl na svět potomky a začal psát písničky pro ně, připadalo mi to otravné a říkal jsem si, že to dělat nikdy nebudu.
Pokáč teď skládá písničky pro děti.
Proč to tedy děláte?
Jelikož jsou všechny mé písně jakýmsi deníčkem mého života, patří do něj i to, že žiju v době, kdy mám malé děti. Ony jsou rády, že mají mě, já jsem rád, že mám je, a tak se to projevilo v mé tvorbě.
Navíc jsem měl loni shodou okolností myšlenku, že bych byl moc rád, aby má další deska byla jiná než ty předešlé. Zvažoval jsem, jestli bude metalová, popová nebo countryová, ale nakonec mi největší smysl dávalo, že bude plná písniček pro děti.
Myslím si, že i vaši předešlou tvorbu měly děti rády. Chodily na vaše koncerty…
Je pravda, že na mě chodilo víc dětí než na koncerty jiných zpěváků a kapel. Přitom jsem své písně takřka cíleně skládal pro své vrstevníky a pro sebe. Děti si k nim nejspíš našly cestu proto, že jsou hudebně i textově hravé a že jim rozumí.
Míval jsem a stále mám někdy problém, že jako posluchač nerozumím, o čem se v písničkách zpívá. Jsou zvukomalebné, melodické, příjemné, ale já nechápu, o čem jsou. Postupem času jsem ale zjistil, že to není jen můj problém. Když jsem se začal lidí kolem ptát, o čem byla popová skladba, kterou právě zahráli v rádiu, nedokázali mi odpovědět.
A tak mi vždycky záleželo na tom, aby byly všechny mé písně obsahově jasné. Texty v nich se proto hezky rýmují, a ač mi to někdy bývá vyčítáno, mám to tak rád. Stejně mám rád chytlavé melodie, ačkoli je mnoho lidí, kteří slovo chytlavý vnímají jako sprosté.
Nenutím nikoho, aby si k mým písním složitě hledal cestu. Jsem rád, když zaujmou na první poslech.
Bez ohledu na to je patrné, že je vás v posledních pár letech všude dost. Skládáte písně pro sebe, pro rozhlasovou stanici, pro Lucii Bílou, působíte v reklamě a vydáváte singly a alba. Regulujete to nějak?
Když zpěvák začíná, těší ho každý moment, kdy je vidět nebo slyšet. Přeje si, aby takových chvil bylo co nejvíc. Přitom vidí-li nějakého svého kolegu, který se v médiích objevuje pořád a ve všech, leze mu to krkem. A pak si uvědomí, že by se mu to mohlo stát také a mohl by i on lézt někomu na nervy, a udělá opatření.
Přestože se tedy v naší branži říká, že když už nám leze sebepropagace krkem, znamená to, že se o nás lidé teprve začínají dozvídat, je třeba to udržet v normě. Před časem jsem vydával videoklip každé dva měsíce a spolupracoval v podstatě s každým, kdo si o to řekl.
Teď už je to jinak, protože jsem se nejspíš dostal z fáze začínajícího muzikanta do fáze, kdy každý svůj krok zvažuju. Systematicky tedy pracuju na tom, aby mě nebylo v éteru příliš a aby každý můj vstup do něj za něco stál.
Nedávno mi v kavárně jedna paní, kterou jsem předtím neznal, řekla, že písničky není třeba chrlit. A já si to vzal k srdci. Nešlapu už do toho tak, jak jsem kdysi šlapal. Vlastně i kvůli tomu, že mám děti, které nebudou malé věčně a já je také nebudu zajímat věčně. Chci být s nimi, vychovávat je a užít si je.
Mezi lidmi v hudební branži se říká, že vysvětlit váš vzestup, následný úspěch a to, že si svou pozici stále bez potíží udržujete, by vydalo na dizertační práci. Jak vy sám vnímáte svůj umělecký příběh?
Když se po svých koncertech bavím s lidmi, často mi říkají, že žijeme v době, kdy ti, kteří jsou výstřední a extrémní, jsou obecně vnímáni jako zajímavější než ti, kteří takoví nejsou. Oni mě ale prý mají rádi právě kvůli mé civilnosti. Říkají mi, že na ně působím jako jejich kámoš ze školy nebo ze sousedství, který do písniček vkládá příběhy z běžného života, tedy i ty jejich. Mohlo by to být třeba proto.
Kromě toho jsem psal a zpíval své písně mnoho let předtím, než lidé vůbec začali vnímat, že tu nějaký Pokáč je. Dlouho mi to nešlo, dlouho jsem sklízel neúspěch a ohlas byl mizivý. Pracoval jsem ale dál a snil o tom, že to jednou bude alespoň z poloviny takové, jaké je to dnes.
To jsou nicméně pouze mé domněnky. Jediné, co vím stoprocentně, je to, že jsem za to všechno vděčný.
Pokáč se vrátí do O2 areny.
Dostáváte za tu svou civilnost od fanynek třeba pozvání na schůzky?
Ač to byla jedna z věcí, ve které jsem na začátku své hudební kariéry doufal, musím říct, že dodnes jsem podepsal víc pánských než dámských prsou. Je to asi úděl kluka, který lidi baví a tím pádem zajímá hlavně kluky, kteří se o tu zábavu snaží také.
Ještě nikdy se mi zkrátka nestalo, že bych od fanynek dostal nabídku k sňatku anebo na pódium přiletěla podprsenka. Manželku jsem si ale přesto našel, takže je všechno v pořádku.
Jaký bude váš koncert pro děti v O2 areně?
Budou tam jen místa k sezení s výjimkou takzvaných pařících prostor, které budou vpředu u pódia. Ty už jsou ale vyprodané. A nebude to jen koncert. Bude to audiovizuální zážitek s příběhem. Věřím, že to bude pro děti i jejich rodiče intenzivní zážitek. Součástí bude i křest alba Ovce na pohovce.
