Článek
K veršům se Jursa dostal jako většina básníků v mládí. „První básničku jsem napsal v šestnácti,“ prozradil s tím, že na gymnáziu plánoval, že se bude literatuře věnovat profesionálně.
„Ale těsně před odesláním přihlášky na vysokou mě jedna holka ukecala, ať jdu na medicínu, a měla pravdu. A už během studia mi bylo jasné, že chci dělat chirurgii,“ vysvětlil.
Na otázku, zda se cítí být více léčícím poetou nebo poetickým lékařem, odpověděl, že ani jedním. „V práci jsem chirurg jako každý jiný. Samozřejmě se mi může ledasco honit hlavou, ale pacient by to neměl poznat. Poezie prostě patří do mého soukromého života,“ poukázal.
To, že by jej napadaly verše přímo nad operačním stolem, Jursa důrazně odmítl. „To by nešlo, jde o dlouhé operace, ve kterých nesmíme udělat chybu. To znamená, že je to o maximální koncentraci, ve které nemůžeme polevit. Takže prostor pro tvorbu tam absolutně není.“
Inspiraci prací ale nepopřel: „Je jasné, že si z nemocnice odnáším témata, která jsou silná a lákavá ke zpracování.“
Časové ostrovy
Na psaní má při své profesi jen krátké chvíle. „Kdybych psal román, tak bych potřeboval třeba tři roky permanentního času, abych si při psaní udržel atmosféru, styl, byl s těmi postavami a mohl se do nich vžít. Naštěstí báseň je jako blesk z čistého nebe, často je to věc inspirace. Něco napíšete a držíte si to v paměti,“ objasnil a dodal, že o verších přemýšlí například v autě, když stojí v zácpě, nebo při procházce lesem.
„Nejčastěji tvořím doma. Ale poslední dobou, a platí to hlavně pro poslední sbírku, si hledám tvůrčí pobyty mimo domov. Snažím si udělat aspoň na týden volno, zavřu se a píšu. Hledám si prostě něco jako časové ostrovy. Možnost nerušeně psát mi přináší obrovskou radost,“ vyznal se Jursa, jenž za svoji básnickou drogu považuje únavu.