Ukrajinská básnířka a scenáristka Ljuba Jakymčuková: Život ve válce se stal novou normou

Naposled jsme spolu hovořili před dvěma lety krátce po začátku velké ruské invaze, kdy jste zůstávala v bombardovaném Kyjevě. Jak jste strávila poslední dva roky?

Bylo to těžké, i když přirozeně nebyl život tak těžký jako život ukrajinských vojáků na frontě. Hodně mých přátel zemřelo během rozsáhlé invaze.

Na konci března 2022 jsem odjela z Kyjeva, protože otec mého syna se stal dobrovolníkem v ukrajinských ozbrojených silách a já jsem musela být se svým synem. Na několik měsíců jsme odjeli do Evropy. Po osvobození Kyjevské oblasti jsme se vrátili do Kyjeva.

Co jste po návratu dě­lala?

Od té doby jsem se zúčastnila asi osmdesáti akcí v Evropě i v USA, kde jsem během diskusí a čtení poezie sdílela své zkušenosti a četla své básně. Taky jsem četla své básně v Las Vegas při udělování hudebních cen Grammy.

Už před invazí jsme říkali novinářům, že je to Rusko, které napadlo Ukrajinu, anektovalo Krym a ovládlo část Luhanské a Doněcké oblasti, ale museli jsme jim poskytnout důkazy. Nyní je to pro lidi pochopitelné a naše práce je snazší.

Během posledních dvou let vzbudilo ukrajinské umění velký zájem kvůli houževnatosti Ukrajinců, když se ukázalo, že se bráníme – nikdo nechce podporovat lúzry, ale silné lidi.

Ukrajinská kultura dala hlas ukrajinskému lidu. Moji sbírku Meruňky Donbasu namluvila pro audioknihu známá francouzská herečka Catherine Deneuve.

Jaké to je být pod neustálými útoky dronů, balistických raket a střel s plochou dráhou letu, když to trvá dva roky?

Bývalo to velmi těžké. Mluvím o prvním půlroce, ale později jsem si zvykla na život ve válce. Na Ukrajině se stal novou normalitou. Restaurace jsou otevřené stejně jako samoobsluhy. I divadla žijí. Všechno je jako předtím, ale víme, že to někdy může být nebezpečné.

Loni v létě jsme našli kus ruské rakety kinžal nedaleko mého domu. My však víme, co dělat při útocích, při ostřelování, máme se schovat v krytech na chodbě nebo ve sklepě. A snažíme se to dělat, i když ne pořád, protože můžeme situaci sledovat na našich telefonech a chápeme, kdy už musíme do krytu, protože střely přeletěly rusko-ukrajinskou hranici a míří na Kyjev. Takový je náš život.

Pro vás však válka nezačala v roce 2022, ale o deset let dříve, protože jste z Donbasu. Jak to tehdy proběhlo?

V roce 2014 vojáci v ne­označených uniformách okupovali část Doněcké a Luhanské oblasti. Tehdy jsem byla v Luhansku a viděla jsem to. Bylo to v dubnu 2014. Viděla jsem administrativní budovy obsazené Rusy, vojáky se zbraněmi. Několik mých přátel zajali jako rukojmí. Skončili ve sklepě obsazené budovy tajné služby v Luhansku. Byli biti, týráni, mučeni elektrickým proudem a nedostávali jídlo.

V nedaleké samoobsluze na Sovětské ulici jsem potkala lidi s kalašnikovy, kteří mluvili s ruským přízvukem. Byla to divná situace, všechno bylo jako obvykle, ale byli tam Rusové se zbraněmi.

Viděla jsem, že ruští vojáci neměli velkou podporu v Luhansku. Podporovalo je jen pár tisíc lidí, které jsme viděli u obsazených budov. Víme, že i během okupace za druhé světové války byli v Československu taky kolaboranti. A s těmito několika tisíci lidí v Luhansku to bylo stejné – byli to kolaboranti. Většina chtěla být součástí Ukrajiny. Bylo to pro ně přirozené.

Potom začala eskalace, už spolu bojovaly ukrajinská a ruská armáda. To už byl anektovaný Krym…

A vy jste odjela, ale zůstali tam vaši blízcí.

Máma, táta a babička žili celý život na jednom místě a nebyli ani ve válce ochotni opustit svůj dům. To bylo v té době běžné a je tomu tak i teď. Není snadné opustit celý svůj život kvůli ruské okupaci. Lidé přirozeně doufají v nejlepší, že budou osvobozeni ukrajinskými ozbrojenými silami. Ale to se nestalo.

Bylo to obtížné, ale já jsem své rodiče přesvědčila, aby na dva týdny odjeli z Luhanské oblasti. Ještě se tam nevrátili, protože je to pořád okupovaná část Ukrajiny. Rodiče a babička odjeli cestou, která byla ostřelovaná, protože vedla podél linie palby. To nebylo snadné. V Kramatorsku nasedli do vlaku a přijeli do Kyjeva.

Od té doby žijí ve střední části Ukrajiny, v Poltavské oblasti nedaleko Mirhorodu. Asi jste slyšeli, že Mirhorod je celou dobu ostřelován raketami, protože ve městě je letiště. Je to nová normalita, ale pro ně víceméně v pořádku.

Píšete pořád?

Pořád pracuji na básních a během invaze jsem napsala divadelní hru Schrödingerova kočka, která byla uvedena ve Vídni a v Berlíně.

Spolu s Mary Branleyovou jsem napsala libreto po hru Freedom Letters o feministkách a političkách hraběnce Constance Markieviczové a Valerii O’Connor-Vilinské, kterou inscenovali v Irsku. Nyní pracuji na scénáři pro film, je taky o válce, ale též o historii.

Pomáhá Ukrajině Západ dostatečně?

Samozřejmě jsme vděční a jsme rádi, že je v této válce západní svět s námi na správné straně. Naneštěstí není pomoc celou dobu dostačující. Zbraní není dost, víme, že na šest ruských granátů vypálených na frontě připadá jeden ukrajinský.

Kvůli množství ruských zbraní není naše situace lehká. Je hrozná, teď okupovali Avdijivku. Město je skoro celé zničené. Rodina mých přátel se nedávno přestěhovala z Avdijivky na střední Ukrajinu, protože je ve městě všechno zničené.