Spisovatelka Julie Caplinová: Miluji vaši svíčkovou a nadýchané knedlíky

Nejdřív jsem psala pod svým skutečným jménem Jules Wakeová. Vzniklo pět, šest knih, když za mnou přišla nakladatelská redaktorka a řekla: moc bych si přála, abyste napsala knihu odehrávající se v Kodani.

Dodala, že můžu psát, co chci, jen název je daný, Útulná kavárna v Kodani. Hned jsem si pomyslela, že je příšerný, že si buduji jméno, tak jsem navrhla, že bych ji napsala pod pseudonymem. Zrodila se Julie Caplinová, což je mé dívčí jméno. Napadlo mě taky to, že kdyby se to povedlo, kniha měla úspěch, tak mí tehdejší spolužáci uvidí, že ta „hrozná holka“, které se smáli, to kamsi dotáhla.

Píšu pořád. V jeden moment jsem chtěla naprostou svobodu dělat si, co chci. Chtěla jsem psát i pikantnější, erotické příběhy. Vznikly Smlouva na lásku (2023) a Divoká hra (2026).

Ráda bych se s ní potkala, od českých čtenářů vím, že její překlady jsou skvělé. A překladatel je pro jakéhokoli spisovatele důležitý, pokud není ten/ta správný/správná, ztratí vaše kniha jiskru.

Tohle nechávám na nakladatelích. České obálky jsou velmi krásné. Ta poslední má dokonce krásnou barevnou ořízku. Je vážně až dokonalá.

Pošesté. Miluju Prahu, a nejen ji. Před dvěma lety jsem jela na jižní Moravu a zamilovala jsem se snad ještě víc. Je naprosto nádherná. Pobývala jsem v Mikulově a všem ho doporučuji. Obecně jsem si v Česku našla dost přátel. Mám až pocit, že se při cestě do Česka vracím domů.

Ani ne, možná je to tím, že lidé v těchto zemích milují cestování. Snažím se tak psát o místech, která by možná rádi navštívili, případně tam byli. Aby si při pohledu na mé knihy, při jejich četbě řekli: byl jsem tam, anebo tam bych opravdu rád jel. Píšu zkrátka o věcech, s nimiž se lze ztotožnit, o nichž se dá i krásně snít. V mém anglickém nakladatelství vše popisují jako „dosažitelný sen“. Proto taky píšu skoro jen o Evropě, o lokalitách, které nejsou tak drahé.

Přemýšlím o Španělsku, ale říkají mi, že je to až moc podobné Portugalsku. Možná pojedu do Řecka.

Hodně píšu a hodně cestuji, takže záleží, co právě chystám. Například Portugalsko bylo snadné, jezdím tam každý rok již dvacet let. Stejně to mám se Španělskem, Francií… Z méně projetých oblastí mě čeká Balkán.

Chci se vydat do Chorvatska. Miluju Severní Makedonii. Ráda bych si zajela do Černé Hory, případně do Slovinska, kde mě lákají hory. Jsem zvyklá trávit každý rok týden na pěší túře.

Ta se Slovinskem by se mi líbila. Děláme výšlapy tzv. nalehko. Necháme si převážet zavazadla z místa na místo autem a my „pouze“ jdeme k cíli… U vás mě znovu láká cesta na Moravu. Je škoda, že turisté zůstávají v Praze. O hodně přicházejí. Česká kultura nabízí mnohem víc.

U vás je rozpětí od teenagerů po babičky. Jinak bych odhadla, že průměrný čtenář je obyčejný člověk, stejně jako já. Má úplně obyčejnou práci, jako jsem měla já, má děti, mám dvě… Jsme si podobní.

Byla to kniha Geralda Durrella O mé rodině a jiné zvířeně. Inspirovala mě k cestě do Řecka, na Krétu.

Mé knihy jsou o lásce, přátelství, rodině a hodnotách. Tedy o tom, co nás motivuje k životu. Pevně věřím, že – i když třeba spolu válčíme – chceme totéž: bezpečí, ochranu, být s rodinami, slavit s nimi cokoli u dobrého jídla, být šťastní. Nezáleží na barvě pleti, vyznání, náboženství…

Řekla bych, že ano, ale manžel je lepší kuchař… Momentálně jinak procházím obdivem k perské kuchyni, dlouhodobě miluji tu indickou, thajskou a vietnamskou. Žádnou vyhlášenou specialitu, jíž bych ohromovala okolí, ale nemám. Ze zemí, které mají skvělou kuchyni, bych chtěla projet ještě třeba Mexiko. Tamní kuchyně používá hodně čerstvých surovin, je docela pálivá, což by nám doma sedělo.

Ne, je docela těžká a doma dáváme přednost lehčímu jídlu, navíc složitá… Když jsem v Česku, tak ale nikdy nevynechám svíčkovou, stejně miluji vaše nadýchané knedlíky.

Zrovna včera jsme se o tom bavili. Vím tedy, že nápoje jsou v něčem podobné, ale u absintu mě odrazuje jeho barva.

Od ledna jsem napsala dvě knihy. Jsou v různém stádiu rozpracování. Kdybych měla vše zhruba zprůměrovat, řeknu: od prvního nápadu na knihu k jejímu vydání uběhne osm měsíců. Tenhle rok mám ale skutečně napilno. Sedím u počítače téměř pořád. Usedám k němu kolem osmé ráno, v jedenáct si dám oběd, po něm pauzu, jdu cvičit, zaplavat… K počítači si pak sednu kolem šesté, sedmé.

Moje agentka. Někdy kamarádka Donna Ashcroftová, která je také spisovatelka. Bydlí ve stejném městečku (Tring, Hertfordshire - pozn. red.), v docházkové vzdálenosti. Je to dar. Píše navíc podobné věci, máme o čem mluvit. Jako spisovatel totiž píšete v osamění. Lidé vám chybí. Když se zaseknu, poprosím ji o konzultaci.

Ty to vůbec nezajímá. Muž romantické knihy nečte, věnuje se marketingu, koučování a výuce, zajímá ho politika. Ani dcera není mou čtenářkou. Pracuje pro L'Oreal v Londýně. Je hodně soustředěná na práci, je v ní velmi dobrá, dává jí všechno. Nemá ve svém životě ani čas na muže, prý jsou všichni idioti… Ve svém světě je ale šťastná, což je hlavní. Syn je herec, který si přivydělává v kavárně.

Právě jsem podepsala smlouvu, ovšem o projektu ještě mluvit nesmím. Jeho producentem je Američan. Produkce je sice malá, stejně jako rozpočet, ale i tak jsem nadšená. Každý autor sní o tom, aby se jeho knihy zfilmovaly. Takže je to i na mém seznamu dost důležité.

No, já miluju Carey Mulliganovou. A co se týče herců? Napadá mě Rob Lowe, jen by to chtělo jeho mladší verzi. A třeba by mohl roli dostat i syn, který mi občas připomíná, že by si něco z mé tvorby zahrál. Jsme zase u snů, které se (ne)plní. Uvidíme, co bude dál.