Článek
Začněme, prosím, vyjasněním vašeho původu, příjmení. Prozradíte mi, jak jste se jmenoval před tím, než jste se oženil?
Robert Sutton.
Vím, že jste za svobodna hrál divadlo a psal romantické hry. Bylo to pod tímhle jménem?
Se jménem Robert Sutton mám spojenou svou hereckou kariéru. V momentě, kdy jsem začal psát, jsem se už jmenoval Robert Bryndza. Začínal jsem romantickými kusy. Ale trvalo asi deset let, než jsem se v literárním světě prosadil. Nebylo to přes noc. O průlomu mohu mluvit v souvislosti se svou první detektivkou, která se jmenovala Dívka v ledu (2016).
Vaše knihy jsou plné detailů z obyčejného britského života. V jakém prostředí jste vyrůstal, koresponduje to nějak s prostředím, o němž píšete?
Vyrůstal jsem východně od Londýna, ve východní Anglii, v pobřežním městě Lowestoft. Kolem mě žily hlavně rodiny patřící k dělnické třídě. Nikdo z nás nebyl moc bohatý. Což samozřejmě moje psaní ovlivnilo. Odmala jsem vnímal rozdíly mezi chudými a bohatými. Dokážu to tak nyní popsat jasně i ve svých knihách.
Co dělali vaši rodiče?
Byli učitelé, nyní jsou už v důchodu. Máma učila malé děti, takže všechny předměty, táta vyučoval dějepis a zeměpis.
Skočíme v čase k vašemu sňatku se slovenským manželem. Když jste přišel na Slovensko, usadil se tam, měl jste už svou nejslavnější literární postavu Eriku Fosterovou v hlavě?
Ne, v tu dobu jsem psal ty romantické komedie. Nápad napsat detektivní příběh přišel až na Slovensku. S tím do mého života vstoupila Erika, Slovenka, která se nejdříve vydala do Anglie jako au-pair, tam se pak stala policistkou a začala vyšetřovat vraždy. Dotáhla to až na šéfinspektorku. Tahle postava byla v anglofonní literatuře, v anglofonních detektivkách výjimečná právě svým původem. Možná proto zaujala.
Jak si ji představujete fyzicky?
Je velmi vysoká, velmi štíhlá, má krátké blonďaté vlasy…
… potkáváte podobné typy žen ve slovenských ulicích?
Ne, určitě ne. Alespoň co se týče výšky, chtěl jsem, aby moje Erika byla v tomhle směru nadprůměrná, aby byla vidět. Trošku jí to komplikuje život, převyšuje většinu mužů ve svém okolí, jenže ona vyniká i jinak – svou povahou. S tím, že chlapy „přečuhuje“, se musí vyrovnat jak ona, tak oni.
Robert Bryndza je duchovním otcem šéfinspektorky Eriky Fosterové, která je ústřední postavou jeho nejúspěšnějších knih.
V poslední knize Stíny minulosti se k ní – za nadšení fanoušků – po čase vracíte. Co mi prozradíte o jejích nových osudech?
Vrací se do minulosti, do doby, kdy přišla o milovaného manžela. Vždycky jsem chtěl tuhle její životní etapu pro čtenáře doplnit. Je to takové pokračování úspěšné série, jež leccos napoví. Prolíná se v něm Eričina současnost s její minulostí.
O vaší novince prozradíme i to, že se odehrává kolem Vánoc. Vaše rodina je národnostně smíšená. Jaké zvyky doma dodržujete?
Když jsem se na Slovensko přistěhoval, chtěl jsem svátky slavit 25. prosince, jak je zvykem v Anglii. Rok za rokem nám to ale čím dál častěji vycházelo na 24. prosinec, jak je zvykem na Slovensku. Nakonec tedy dodržujeme klasické slovenské Vánoce.
Ono to je taky únavné připravovat větší akci na 24. i na 25. prosinec. Uděláme tedy jen jednu velkou oslavu, a to na Štědrý den. Nechybí na ní kapustnica, oplatky s medem, kapr, cukroví, pupáky… No a toho pětadvacátého už jsme obvykle tak unavení, že si dáme třeba lasagne a odpočíváme.
Teď jsme částečně přešli z angličtiny do slovenštiny. Mluvíte slovensky velmi dobře, opravdu.
Děkuji, v posledních dvou letech mám učitelku, díky níž jsem slovensky začal i mluvit. Musím k tomu ještě říci, že slovenská gramatika je velmi těžká. Jinak rozumím už téměř všemu, poměrně dlouho. Pomáhá mi v tom mimo jiné to, že žiju v menším slovenském městě, tak se snažím mluvit tak, jak mluví ostatní. Jen doma se s mužem stále držíme angličtiny. Je to pro nás přirozené, přece jen seznámili jsme se v Anglii. Naopak s tchyní mluvím slovensky.
Netypické je i to, že jste manžela následoval na Slovensko.
My jsme spolu nejdřív bydleli v Londýně, pak jsme byli na čas v Americe a když jsme se vraceli do Evropy, řešili jsme, kde žít. Došli jsme k úvaze, že možná na Slovensku, kde jsme se posléze „načas“ usadili. Původně na měsíc. To se psal rok 2014. No a jsme tam pořád. Mám to tam hodně rád.