RECENZE: V Částkově detektivce někdy bolí rány, jindy vtípky

Smysl pro vtip mu pro Pět kajícných propůjčil lehkost vyprávění a jistý odstup v pohledu na vážnost případu. Současně ale v situacích, kdy to Martina Wintera, hlavní postavu knihy, pořádně bolí a kape z něho krev, působí nemístně. Těžko si totiž představit, že by v žalostné fyzické kondici oslabované ranami a ponížením kdokoli vymyslel tolik vtipných obratů, jako on.

Teprve později si to Částka začne více hlídat a cíleně vtipným ponechává jen hlavního hrdinu příběhu, když zrovna není v ohrožení života. V monolozích dalších postav se v tomto ohledu drží zpět, ačkoli je trochu cítit, že by byl nejraději, kdyby nemusel. Tak moc ho bonmoty baví. Jenže to by udělal z příběhu parodii, a o tu mu nešlo.

Na začátku knihy to vypadá, že půjde o nekonečný popis hrubého zacházení s hlavním hrdinou. Ten je navíc spojen s podivným označením „neoficiální agent“, což mu na reputaci mnoho nepřidává.

V jeden moment ale autor vysvětlí, co přesně toto označení znamená, čímž Winterovi konečně dodá na potřebné vážnosti, dokonce i sympatiích. Je to jeden z okamžiků, který je pro žánrovou serióznost Pěti kajícných nosný.

Poutavý příběh totiž tahle knížka přináší až později, od okamžiku, kdy autor odhalí okolnosti, které Wintera do předtím popsaných situací přivedly. Plně se to zlomí ve chvíli, kdy začne vyprávět příběh zmizelé dívky Pavly, jež se dostala do prostředí organizovaného zločinu, drog, násilí a nebetyčné arogance.

Škoda, že to trvá tak dlouho, protože nutkání knihu odložit jako pouhou slovní exhibici podepřenou nehodnověrnou atmosférou násilí se může zpočátku klidně dostavit opakovaně.

Až do jejího konce si Částka neodpustí zmatečné zacházení se jmény protagonistů. Neoficiální agent je jednou Winter a jindy Martin, pokaždé však jde o stejnou postavu. Stejné je to i v dalších případech, což dělá v příběhu zmatek a přibržďuje to zprvu pracně hledanou plynulost čtení.

Často je totiž třeba se zastavit a znovu si uvědomit, o které postavě je řeč. Kdyby autor využíval striktně pouze příjmení, vše by zpřehlednil.

Jinak mu ale nelze upřít literární zručnost. Především ve druhé části knihy, když se nezdržuje dlouhým popisem jediné situace, je evidentní, že vládne slovem, citlivě vystavuje dynamiku vyprávění a také se dostane k dialogům či myšlenkám, které jsou opravdu zábavné a na místě.

Pět kajícných je kniha, na kterou si čtenář musí zvyknout. Někomu to třeba zabere více času, ale jakmile se se stylem vyprávění a příběhem sžije, může prožít dobré čtení.