RECENZE: Upocená posilovna jako symbol dneška? Román Fitko ho odráží jen mělce

Přehnané ambice, posedlost tvorbou dokonalého obrazu sebe sama a zároveň potřeba vnějšího uznání jsou silné prvky, které autorka umisťuje do upoceného fitness centra. Tam do zaměstnání nastupuje bezejmenná vypravěčka, jež utíká před nepříliš objasněnou kriminální minulostí.

Pracovní místo získá díky lži, že je údajná matka samoživitelka, kterou krátce po porodu opustil partner. Jejího imaginárního kojence hlídá babička, zatímco ona musí vydělávat. Mezi svalnatými sportovci a stroji, s nimiž protagonistka doposud neměla absolutně nic společného, nachází nový smysl života.

Cvičení a proměna fyzičky i uvažování pro ni představuje motivaci, jak být opět přitažlivou, chtěnou a úspěšnou. To se jí daří samozřejmě pouze do chvíle, než se příslovečné ucho utrhne.

Próza přinejmenším zpočátku razí nosnou myšlenku, se kterou je poměrně snadné se identifikovat. Napojit se na ni může především generace Z a mileniálů, kteří žijí v obležení sociálních sítí a může pro ně být obtížné neporovnávat se s druhými a neklást na sebe zbytečně vysoké nároky.

Kesslerová navíc umí vtáhnout do děje už od prvních řádků. Používá ne moc komplikovaný, naopak libý, dalo by se říct popový slovník, kterým poutá pozornost a baví.

Prostředí fitka, jehož návštěva je pro spoustu mladých lidí takříkajíc denním chlebem, autenticky popisuje se vším jeho sofistikovaným náčiním, výživným občerstvením a svéráznými příchozími. Dohromady tím utváří symbol dnešní doby – nablýskané a tak trochu absurdní univerzum, do jehož osidel spadne i hrdinka.

Její pozvolný úpadek, který si sama způsobí klamem sebe i okolí, a zejména obsesivním následováním nedostižných vzorů, je ale zvláštně uchopený a pro čtenáře může být až nepříjemný. Spisovatelka jej dovádí do poněkud nesrozumitelného, překombinovaného konce, kterým kazí jinak dobře rozehranou předešlou hru.

Úvodní idea o toxické touze po dokonalém těle a předvádění co nejúchvatnějšího autoportrétu se postupně rozpadá do vcelku předvídatelného body hororu, v němž se nadto dá rozpoznat odkaz na předloňský filmový hit Substance.

Nepravdami, na kterých hlavní postava vybuduje falešnou osobnost, dokáže příliš dlouho a nevěrohodně přesvědčovat ostatní. Bylo by přitom daleko zajímavější sledovat konfrontaci přicházející z vnější strany, nikoli tu, kterou Kesslerová prostřednictvím vypravěčky v náhodné chvíli vyvolá snad jen proto, aby příběh přijatelně uzavřela.

Pokud se ve výsledném příběhu schovává jakékoli poselství nebo hlubší vyznění, bohužel zůstává pohřbeno pod nánosem nepravděpodobného děje.