RECENZE: Dystopická Výšina pokulhává nejen v logice

Autorka staví děj novinky na vyprávění několika lidí. K ústředním postavám patří Mia a její rodina, tedy máma, táta a sestra. Společně se v rámci přežití uchýlí do hor, do kolonie, která je na první pohled perfektní. Nabízí pravidla, řád, sterilitu. A žádá za to „součinnost a loajalitu“.

V jejím centru stojí navíc obrovská Květinová archa zajišťující komunitě přežití. O tom, že nejde o běžný „skleník“, Mia od samého začátku nepochybuje. Její pátrání po tom, jak funguje, přitom přináší řadu překvapení a úskalí. A může v něm jít také o život…

To, že Lukášková umí vybudovat děj, potvrdila již v předešlých knihách. I Výšina je tedy velmi čtivá, co se týče událostí, které čtenáři předkládá. Vypráví jej prostřednictvím různých postav, které se kolem Výšiny pohybují. Žijí v lesích, v dalších komunitách. Spisovatelka je charakterizuje také nejrůznějšími jazykovými prostředky. Používá termíny generace Z, spisovný jazyk, anglikanismy i vulgarity.

Každé osobě patří vždy pár stránek, střídají se, události vyprávějí často na přeskáčku. Z kousků jejich svědectví vzniká celek. A právě v tomhle se původně zajímavý koncept místy rozpadá, zejména v druhé půlce knihy. Pracně budovaný příběh, který sahá k rodinným traumatům, ztrácí na své dynamice především kvůli hromadění nelogických náhod a nepropracovaných souvislostí.

Autorka otevře jedním motivem (záhadný deník, VR vězení…) určitou vyprávějící linku, ovšem uspokojivě ji nedokončí. Jako čtenář/ka se vůbec nedozvíte, proč tam jsou a k čemu slouží. Tímto způsobem směřuje k závěru, jenž spíše než finále ve své podstatě připomíná rozehraný zápas, který může zdánlivě skončit jakkoli. Jasná pointa mu zjevně chybí, a vy přitom uvažujete o tom, zda to chcete ještě dokoukat, respektive dočíst.

Navíc, čtete-li podobný žánr častěji, neubráníte se u české Výšiny opakovaně myšlence: to už jsem někdy četl/a (Aldous Leonard Huxley, George Orwell, Ray Bradbury a Margaret Atwoodová, Jevgenij Zamjatin…).

Nepatříte-li k těm, co autorku sledují pravidelně kvůli jejím podcastům, a máte-li tzv. načteno, nadšení z její novinky tak spíš nebudete. Často klouže po povrchu, což se vedle děje odráží mimo jiné také v (ne)prokreslení vedlejších postav…

Původně skvělá idea by si podle mě zasloužila tak o sto, dvě stě stran více, aby splnila základní principy dystopického žánru, k němuž patří spíše než předvídatelnost pořádná dávka napětí, případně inovativní myšlenky.

U Výšiny mám celkově pocit, že autorku během jejího psaní tlačila uzávěrka odevzdání rukopisu, a tak to rychle nějak dala dohromady.