Pavel Kosatík: Za mě je téma Benešových dekretů dobře vyřešené. Politici jimi zbytečně straší

Každý člověk o Benešovi už něco ví a má nějaký názor. Vždycky je tam nějaké předporozumění, často bohužel i jeden velký předsudek. Domnívám se, že třeba část událostí spjatých s Mnichovem jsme doteď četli špatně.

Předstihoval ostatní svou pracovitostí a výkonností. Charisma politika tehdy nehrálo takovou roli jako dnes, obrazová média skoro neexistovala. Dlouho ani nebyl typem, který by se vystavoval davům, jako politik jednal nejčastěji tváří v tvář. Jeho protivníci často vzpomínali, že je argumentačně zkrátka udolal.

Poznali se před první světovou válkou v Paříži. Byl na svůj věk mimořádně vzdělaný, přispíval do novin v několika zemích. Byl ambiciózní, plánoval svou budoucnost. V tom se lišil od většiny vrstevníků.

Beneš se tehdy, podle všeho poprvé a naposled v životě, zamiloval, psal Haně i básně. Stala se jedinou ženou jeho života. Oba toužili i po dětech, ale nepovedlo se to. Hana byla také zřejmě jediný člověk, kterému se Beneš svěřoval. Nikdo ho nezradila, ani po jeho smrti. Přežila ho o víc než čtvrt století.

Byl, měl nakročeno, aby se stal nejlepším levým křídlem v Praze, ale překazila mu to zlomenina nohy. A taky problémy ve škole, studenti měli sportování zakázáno. Možná byl na fotbal i velkým individualistou, stěžoval si na spoluhráče, že po zápase chodí do hospody a tam kouří. On radši doma studoval.

Šlo mu to podle mě lépe než prezidentská funkce. V zahraničí byl víc ceněný než doma. Pracoval nejenom pro Československo, ale pro celou Evropu. Nový systém kolektivní bezpečnosti, vytvořený po první světové válce, byl bez podpory velmocí chatrný. Nikdo se tak jako on nezasloužil o to, že mír vydržel v Evropě aspoň dvacet let.

Na mírové konferenci se jednalo o odstoupení menších částí území s víc než milionem Němců, Beneš nebyl vůči nim nenasytný. Podle původního plánu si taky všechny národnosti v ČSR měly být rovny, nakonec se ale ustavila republika s dominancí Čechů a Slováků, kde ostatní byli v pozici menšin. Rozhodl to tak ne Beneš, ale domácí čeští nacionálové. Větší strach než z Němců byl po válce z Maďarů. Z toho, že budou chtít zpět Horní zemi, tedy Slovensko.

Byly další možnosti. Brzy po válce se spolu s Francií za hlavního spojence hlásila i Itálie. Sešlo z toho ale potom, co ČSR podpořila proti Italům jihoslovanské nároky na jadranské pobřeží. Oboustranně málo se podle mě udělalo ve věci navázání slušných vztahů s Polskem.

Byla také chyba, že Beneš kategoricky nebránil anšlusu Rakouska, který nás v roce 1938 vydal Němcům na milost a nemilost. Ani Němci, včetně sudetských, netvořili jednotnou hradbu nepřátel. Kdyby se mezi nimi víc diferencovalo, mohlo v roce 1938 leccos dopadnout jinak.

Když už se rozhodl odevzdat Němcům pohraničí, říkal, že byl přesvědčen, že zbytek republiky vydrží do vypuknutí války. Až Němci napadnou Polsko a Anglie s Francií je budou bránit, druhá republika se přidá. Na to nedošlo, Hitler v březnu 1939 obsadil i ji. Na Mnichovu je asi nejhorší, že vláda akceptovala odstoupení pohraničí už 21. září 1938. Lidé, které potom vláda mobilizovala, nastupovali k obraně území, se kterým se Beneš rozžehnal. V Mnichově se domlouvalo už jen to, jak se to odstoupení provede. Mnoho lidí si toto dodnes neuvědomuje.

Statisíce lidí proti postupu vlády v ulicích měst demonstrovaly. S Benešem nesouhlasila velká část vojenského velení, generálové Prchala, Vojcechovský, Krejčí nebo Luža uvažovali i o vojenské vzpouře, nakonec se ale rozhodli nevystoupit proti politickému vedení. Podobně se podrobili i komunisté nebo demokraté jako Petr Zenkl, Hubert Ripka a další. Na konci září 1938 už bylo asi pozdě věci řešit.

Existují svědectví několika lidí z Benešovy blízkosti, že o plánu atentátu věděl a Gabčíka s Kubišem osobně přijal. Po roce 1945 se k tomu ale nepřihlásil. Myslím, že to ani nebylo možné, pro společnost bylo těžké strávit hrůzy spjaté s heydrichiádou a Lidicemi.

Byly to nástroje práva, vzhledem k době nutné a logické. Byly vydávány od roku 1940, bez nich by vůbec nebyla možná činnost exilových orgánů, organizace zahraničního vojska apod. Dnes se nejčastěji mluví o dekretech týkajících se poválečného odsunu Němců a občas se straší jejich zrušením.

Za mě je toto téma dobře vyřešené Česko-německou deklarací z roku 1997. Je škoda, že nás dnes politici straší příjezdem potomků sudetských Němců do Brna. Potenciálně nebezpečné by se časem mohlo stát něco úplně jiného, a sice spolupráce Okamurovy SPD s radikální německou AfD.

To už byla jen třešnička na dortu. ČSR byla začleněná do sovětské sféry vlivu, komunisté v českých zemích vyhráli v roce 1946 volby, na Slovensku v roce 1947 převzali moc neústavně a republika odmítla Marshallův plán. V únoru 1948 proti komunistickému převratu už ani skoro nikdo neprotestoval, společnost byla letargická.

To ani nemám chuť si představovat. Pokud si připustil, kam za jeho vedení stát v letech 1938-1948 dospěl, muselo na to být hrozné pomyšlení.