Kateřina Tučková: Tajemství kostela uprostřed Novomlýnských nádrží mě odmala rozrušuje

Povídku pro Sudety jsem psala ráda. Měla jsem díky tomu příležitost prozkoumat tajemství, jímž mě od dětství rozrušoval kostel svatého Linharta, poslední pozůstatek zatopené obce Mušov.

Jako dítě jsem se učila plavat na Novomlýnských nádržích. Kostel, stojící na malém ostrůvku uprostřed hladiny, vždycky poutal můj pohled a rozněcoval fantazii. Teď jsem se konečně mohla začíst do kroniky obce a zjistit, co se skrývá pod hladinou.

Mohla jsem se ponořit do minulosti a rozkrývat vrstvu po vrstvě až do čtvrtého století, kdy na nedalekém vrchu Burgstall vznikla římská osada, hlavní město plánované provincie Germania. Nakonec jsem shromáždila tolik materiálu, že by to vyšlo i na rozsáhlejší text. Pro povídku jsem tak musela pečlivě vybírat, co do ní vtáhnu.

Dozvěděla jsem se, že při vykopávkách na místě římské osady na sklonku dvacátých let minulého století archeologové objevili minci s portrétem Marka Aurelia a nápisem Germania subacta, tedy Germánie podrobena. Na té minci římský císař oznamoval obyvatelům Římské říše, že dobyl území na sever od Vindobony, tedy jižní Moravu.

V době, kdy vypukla hospodářská krize, na niž v československém pohraničí dopláceli mnohem hůře Němci, kteří nebyli podporováni státem, musel takový nález mnohé rozdráždit.

A právě tento moment mi přišel zajímavý. Dlouho potlačovaná frustrace vyústila v konflikt, po němž už život v malé obci Muschau nacházející se na břehu Dyje nikdy nebyl jako dřív.

Samozřejmě měla. Moje povídka dokonce překročila rámec, který vymezilo nakladatelství, totiž napsat příběh odehrávající se v meziválečné době, kdy na území Sudet ještě spolu žili Češi a Němci. Sice jsem zajímavý motiv z toho období našla, ale nedovedla jsem odhlédnout od toho, co se v pohraničí stalo po válce a co tuto oblast ovlivňuje dodnes.

Povídka je tak časově rozkročená od starověku až po současnost. Sice jsem nesplnila zadání, na druhou stranu si ale myslím, že teď ta kniha mapuje Sudety na celé ploše dvacátého století a dává čtenáři možnost představit si život v severozápadních průmyslových i jihovýchodních zemědělských částech tohoto nejednotného území i jejich strmý poválečný úpadek.

A také nemožnost vytěsnit z naší historie to, co ji spoluutvářelo, tedy německý živel a s ním miliony individuálních příběhů.

Ano, několikrát. Před zahájením natáčení jsem četla scénář, který psala Alice Nellis a upravoval režisér Tomáš Mašín.

Vidět, jak z textu, se kterým jsem kdysi trávila roky sama, najednou díky mnoha skvělým lidem povstává nové dílo a jak postavy, které prozatím žily jen v mé hlavě, nabírají na životnosti, je opravdu hodně zvláštní. Dojemné.

Nemám. Tím, že jsem se nechtěla podílet na psaní scénáře, jsem se vzdala i kontroly nad jeho podobou. Ale myslím, že je to tak správně. Jednak bych neuměla příběh, který jsem tak dlouho dávala dohromady, uchopit způsobem, jakým si to vyžaduje filmový scénář. Práce by mi navíc brala čas pro knihu, na níž teď pracuji.

A hlavně Gerta je v dobrých rukách. Při práci na její filmové podobě se setkali respektovaní profesionálové a především skvělí lidé, kteří to téma vnímají stejně jako já. Nic víc jsem si jako autorka přát nemohla.

Pokračuji v jejích přípravách, ale protože jsem pořád v křehké fázi hledání, radši bych o ní nemluvila.

Oslovily mě organizátorky festivalu a já jsem jejich nabídku ráda přijala. Přijde mi smysluplné, ba v dnešní zrychlené a útržkovité době přímo zásadní podporovat vztah veřejnosti k literatuře, schopnost a hloubku čtení. Ostatně pořádání jakýchkoli literárních setkání je mimořádně přínosné, ať už jde o kamarádské čtenářské kluby, besedy a autorská čtení pořádaná knihovnou, nebo o festivaly či veletrhy.

Všude, kde se setkají lidé, aby spolu sdíleli zážitky a zkušenosti ze čtení, dochází ke kultivaci kritického myšlení. Prohlubuje se citlivost, formulují a předávají se názory, zkušenosti, vědomosti, rozvíjí se fantazie a kreativita. Nad literaturou si zkrátka můžeme vzájemně předat něco velmi cenného.

Kromě vlastních setkání se čtenáři, které mám ráda, protože při nich získávám potřebnou zpětnou vazbu, se těším hlavně na setkání s kolegy.

V Mariánských Lázních bude stage, na níž se představí i letošní vítězové ceny Magnesia Litera, a to Miroslav Hlaučo, J. A. Pitínský, Bára Dočkalová a také Šárka Homfray s Lucií Václavkovou, které přijedou debatovat o pay gap (příjmové nerovnosti mezi muži a ženami – pozn. red.). Těším se, že si poslechnu jejich pořady, vyměníme si postřehy odjinud a sdělíme novinky.