Článek
David Zábranský je autor, který svou nespornou bystrost utápí v okázalé potřebě postavit se názorovému mainstreamu, zejména intelektuálnímu.
Salonní „anti-“ té knihy mi byla protivná, už když vyšla, a ještě protivnější je teď. Když se zjara připomínalo páté výročí propuknutí pandemie, padla informace, že nadúmrtí během let 2020 a 2021 činila oproti dlouhodobému průměru 48 tisíc lidí, avšak Češi vesměs míní, že to bylo mnohem míň.
Vůči covidovým úmrtím obecněji vládne lhostejnost, ba cynismus „názorově zásadových“ přeživších (ostatně píše o tom rakouský filolog K. P. Liessmann v knize Všude samá lež a jiné pravdy, česky vyšla letos na jaře).
Z odstupu je pak Zábranského spis tím spíš součástí převažujícího anticovid chytráctví a „disidentství“, které končívalo vesměs tehdy, když někdo blízký „disidentovi“ na covid zemřel. Pročpak tuhle četbu Vltava nadto zaštiťuje svým dramaturgickým projektem Zakázané léto? Mate pojmy: Kniha běžně vyšla, byla recenzována, tečka.
Jeden aspekt právníkova monologu však nabyl na aktuálnosti, ba jeho náhled se ukázal být prorocký. Býval sociálním demokratem a žehrá na ústup této partaje v politickém životě. Vidí to jako nezastavitelný proces. Rok 2025 mu dal za pravdu možná víc, než by hrdina prózy sám čekal. Sbohem, vypravěčova strano…
