Článek
Každý z nás je osobnost rozvíjející se více či méně dobrým i špatným směrem. Přibývající věk může povahové rysy zostřovat, nebo je naopak tlumit.
Každý z nás má něco rád a něco zase rád nemá. Představa, že se od určité cifry proměníme v zaměnitelnou bytost, která touží (teď to záměrně líčím co nejstereotypněji) jedině po luštění křížovek, nákupech v diskontních řetězcích a sledování seriálů, je naprosto scestná.
Tato myšlenka nepochází ode mě, na to ještě nemám nárok. Najdete ji ve skvělé eseji Stáří třiaosmdesátileté Elke Heidenreichové, v našich končinách takřka neznámé, přitom mezinárodně oceňované německé spisovatelky.
Obal knihy
V českém překladu Kateřiny Prešlové pod hlavičkou nakladatelství Host shodou okolností vyšla den po květnové premiéře v podstatě totožně laděné road movie Pět švestek režiséra a scenáristy Jana Svěráka.
Parta kmetů v čele s inspirativní Věrou v podání Lenky Termerové se ve filmu vydá na otevřené moře. Trochu souloží, zkouší nepoznané, ale hlavně si dělají, co se jim zlíbí, a jejich dotčené děti ani přivolaná námořní hlídka s tím mnoho nezmůžou. Nu, není to příklad hodný následování?
Samozřejmě jde o ideální stav, který zdravotní, ekonomické či jiné okolnosti ne vždy dovolí. Stárnutí je výzva, pro jednotlivce i pro společnost, zdůrazňuje Heidenreichová.
Kdybych to ale mohla „doklepat“ právě jako ona nebo Svěrákovy postavy, bylo by mi potěšením. Zkrátka ještě žít – tak, jak chci já.
