Dana Syslová a Lenka Termerová: Možná diváky zaujme i to, že hulíme marihuanu

Dana Syslová: Všechny, od babiček po vnuky. Pomůže jim to zvednout se od televizí, budou mít pohyb, budou mezi lidmi a ještě uvidí hezký film o tom, že stáří může být aktivní a v pohodě… Je o partě plné nemohoucích lidí, kteří se seberou a jedou si na loď. A možná, že diváky zaujme, že hulíme marihuanu.

Lenka Termerová: Asi vaši generaci (autorčina je kolem padesátky - pozn. red.). Lidi, kteří mají starší rodiče a musejí se o ně aspoň někdy starat.

Lenka Termerová: Vadilo, na což jsem narazila hned při první scéně. To, že mám mořskou nemoc, jsem ale zjistila za neregulérní situace. Dvě lodě, zapřažené za sebou, jsme převzali v momentě, kdy byly velké vlny. Honza Svěrák rozhodl, že budeme točit, shodou okolností tady s Danou v podpalubí. Nikdo z nás s tím neměl zkušenost.

Vlny byly opravdu velké, jak nasvědčovala malá okénka, z nichž byla vidět jen voda. Házelo to sem a tam, na prostoru, který měl asi metr, museli jsme se do něj vtěsnat v několika lidech. Byli jsme tam: já, Dana, Honza Svěrák a kameraman František Svěrák… V tu chvíli by měl, podle mě, mořskou nemoc každý. Dana si tam „blinkla“, což je i ve scénáři. Já jí přitom vykládala, jak má hezkou kajutu.

Dana Syslová: Má role měla své výhody. A tam dole bylo skutečně nedobře všem. To místo bylo opravdu malé. Jako by se s popsanou scénou předem počítalo.

Lenka Termerová: Mělas tuhle výhodu… Já jsem tehdy dokonce při jedné pauze, při jednom nadechnutí na palubě, zauvažovala, že se dolů nevrátím. Nakonec jsem se hecla.

Dana Syslová: Začaly jsme takhle zostra…

Lenka Termerová: …Pak to bylo už jen lepší.

Lenka Termerová: Jsem takový provazochodec. Tohle mi nevadí.

Dana Syslová: Ani ne, vždycky mě někdo ze břehu na lávku „šoupnul“, pak jsem někomu jinému podala ruku a přešla na loď.

Dana Syslová: Lucie nemluví, protože nemá o čem, což takhle napsal už Honza Svěrák, autor scénáře. Je poznamenaná nemocí, i proto jsem měla žít jako ona: v podstatě existovat. Navíc o ní všichni mluví. Divákům tak bude záhy jasné, proč se chová tak a tak, proč se kouká do blba… Jaký má problém, zjistíte rychle.

Lenka Termerová: Je to možné. Protože, když je člověk v takových situacích, tak většinou neví, co udělá. Je to tak mezní, že jeho nápad může být také mezní.

Dana Syslová: Lenčina postava má chorobu, která přímo vybízí k tomu plavat v moři až do konce s myšlenkou: budu mít pokoj. Já ji chápu. Jednou, po bolestivém rozchodu, jsem přemýšlela, že vlezu do vody a budu plavat tak dlouho, než mi dojdou síly. Řekla jsem si: s… na všechno, skončím to. Nakonec, samozřejmě, zafungoval pud sebezáchovy. Obrátila jsem se směrem k břehu, z posledních sil k němu doplavala, tam znovu našla dech.

Lenka Termerová: Já jsem to ještě s kamarády neřešila. Ale překvapilo mě, že když jsme jednou seděli po natáčení, tak to řešil Petr Kostka. Má to vypracované, ač je – co se týče energie – největší mladík z nás. Má v sobě něco klukovského. Je pro mě velikým příkladem, jak nezestárnout. Život, všecko ho baví.

Dana Syslová: Já to mám taky promyšlené. Chci eutanázii, v momentě, kdy už na tom budu hodně zle. Moje rodina to ví. Jelikož není v Česku legální, musím do ciziny, do Švýcarska… Takže si na to šetřím. Jinak v souvislosti s diskusemi o smrti mě napadá ještě jedna, s kamarádkou. Řešily jsme, jak se co nejlíp zabít. Probraly jsme možnost prášků, hadího uštknutí, skoku z mostu… Bavily jsme se jako při největší grotesce.

Lenka Termerová: Nechtěly jste se zastřelit?

Dana Syslová: Taky jsme to probraly.

Lenka Termerová: Ne. Jen si pamatuji, že na DAMU, kde jsem studovala, přišla nabídka účastnit se experimentu s LSD (šlo o oficiální lékařský program, za ním stál mj. Stanislav Grof - pozn. red.). Měli nám za to i zaplatit, takže jsme o všem uvažovali. Jenže pak jsme do toho z nějakých důvodů nešli, asi jsme se báli, že by to mohlo zasáhnout naše studia…

Dana Syslová: Nám nic nenabízeli. Člověk je přitom jako mladý hodně zvědavý. Zůstávali jsme ale u ovocného vína, to byla naše jediná droga.

Lenka Termerová: Moje zkušenost v tomhle směru přišla později. Řešila jsem tehdy jednu, ne moc dobrou situaci, dcera za mnou přijela na chalupu a nabídla mi jointa se slovy: Užijeme si.

Lenka Termerová: Nic, asi jsem moc odolná, anebo ta tráva byla slabá. Ani mě neláká do toho jít znovu. Marihuana mi smrdí.

Lenka Termerová: Ano, jsme generace, která poslouchá. Jen bych radši spolkla tabletku.

Dana Syslová: Posloucháme, jak říká Lenka, proto bych se tomu taky nebránila. Kdyby mi to dal lékař jako lék? Proč ne.

Dana Syslová: Chtěla jsem vidět scénář, samozřejmě. Na role pak probíhal konkurz.

Lenka Termerová: Všichni jsme chtěli Daninu roli. Honza se na nás jinak chodíval dívat taky do divadla.

Dana Syslová: Zkoušely jsme s Lenkou obě role, aby si mohl vybrat, která jakou zahraje. Dokonce jsem si myslela, že bych se víc hodila na Věru než na Lucii. Mám podobnou energii. Lenka je taková něžná. Seděla by mi víc jako Lucie.

Lenka Termerová: Ale Honza to viděl jinak. Navíc všechny role byly krásné.

Lenka Termerová: Hned první den nás čekal pětihodinový přesun na jeden řecký ostrov. Jachta, kde se film odehrává, byla tedy v pohybu dost. K natáčení na ní patřila i ta úvodní, popsaná scéna v podpalubí. A místo pěti hodin jsme tehdy kvůli vlnám jely hodin sedm.

Dana Syslová: Bydlely jsme jinak v hotelu, odkud nás vozili do přístavu k lodi, vyrážely do zálivu, kde byla další loď, na níž jsme točily. Jen cesta do přístavu trvala čtyřicet minut.

Lenka Termerová: Vstávaly jsme brzy ráno, ale bylo to moc příjemné. Jen plout, koukat se.

Dana Syslová: Užívám si to. Jen ve vodě, když máte dialog, stále musíte intenzivně plavat, aby vás kamera dobře nasnímala, jak si povídáte s tím druhým. Vlny vás přitom intenzivně odnášejí jinam. Musíte si hlídat, abyste byla vždy na správném místě. Zápasíte s nimi, abyste byla v obraze.

Lenka Termerová: Plavu moc ráda, jen před mořem mám respekt. Plavat kamsi daleko pro mě není nic zábavného.

Dana Syslová: Možná jsme si mohly přidat „a“ nebo nějakou jinou spojku, jinak byl scénář „svatý“.

Lenka Termerová: Já byla až potěšená, že jednou Honzík přistoupil na mou malou změnu. Ve scéně s kýblem. Jinak nás opravoval, hlídal, aby vše sedělo.

Lenka Termerová: Myslím si, že to tak i Honza viděl, tedy to, že si natočí gerontické road movie. Jistá si ale nejsem. Je to rozhodně punkový film.

Dana Syslová: Já jsem pod dohledem na dálku, což mi vyhovuje. Moji blízcí vědí, že si poradím, že jsem schopná a čilá. Máme to tak nastavené… Jednou jsem si ale zapomněla zapnout mobil celý den.

Opakovaně mi volala snacha z Rakouska, když se nedovolala, volala mé druhé snaše, pak sousedce, u níž se ukázalo, že taky lyžuje v Rakousku, ale ta zavolala do hotýlku, který je hned vedle domu, kde bydlím. A pán z hotýlku jim řekl: pes není v okně, auto tu nemá, to nevypadá, že by byla doma… Takovýhle cirkus kolem mě nastal. Když jsem zapnula telefon, všechny jsem uklidnila a vlastně mě potěšilo, že mají o mě starost.

Lenka Termerová: Ke mně se chovají děti taky hezky. Pod dohledem ale od covidu jsem. Dcera mi denně volá, protože se denně nevídáme, a vždy řekne: kontrola… Spíš mám pocit, že z pohledu našich vztahů byla nejtěžší její puberta. Tehdy se chovala, jako kdybych byla trošku nesvéprávná… Máme doma rčení: máš drobek u pusy, to bylo takové velké ponížení.

Lenka Termerová: Bylo to krásné, ale spíš zůstanu na pevnině. Možná, kdyby mě někdo pozval, byla by dobrá parta jako při tomhle natáčení, názor bych změnila.

Dana Syslová: Já bych klidně jela. Mně se na jachtě moc líbilo.

Lenka Termerová: Půjčila jsem si kvůli tomu od dcery střední kufr. Na letišti, při odbavení, stál takový chlapec, který se s námi bavil. Laškoval tam s naší maskérkou, no a zavazadlo asi kvůli tomu neodbavil, zůstalo v ruzyňském hangáru. Za mnou přicestovalo až druhý den. Osobně mi ho přivezl Honza Svěrák.

Lenka Termerová: To víte, že jo. Neměla jsem vůbec nic. Navíc se mi podobně zavazadlo zatoulalo už potřetí. Poprvé v roce 1969 v Paříži, tam jsem točila česko-francouzský film. Nechali mě sepsat, co v kufru bylo, a já se modlila, aby nepřijel. Slíbili mi, že vše nahradí. Ta představa, že mi dají za socialistická trička ta francouzská, byla velmi lákavá. Podruhé se mi kufr ztratil na Blízkém východě a teď cestou do Řecka. Vždycky to dopadlo dobře.

Dana Syslová: Já mám dvacet let stejný, nyní notně použitý střední kufr, zatím dorazil tam, kam má. Na druhou stranu, dnes se dá všude téměř cokoli koupit. Stresovalo by mě tak zpočátku to, že to musím řešit. Ale jinak o nic nejde. Mám to nastavené tak: co má být, bude.

Lenka Termerová: Spala jsem v kuse 24 hodin. Hlavně proto, že jsem do Řecka jela nemocná, tam se ke všem potížím přidal pásový opar… Obecně totiž špatně snáším klimatizace. A jak jsme točili nejdřív v Praze, pak letěli do Řecka, byly všude. Dostala jsem tak už v Praze zánět průdušek, skončila na antibiotikách. Po návratu domů jsem proto jen pozdravila muže, zalezla do postele kolem sedmé večer a vylezla z ní až druhý den večer.

Dana Syslová: Lenka byla velmi statečná, že to vydržela. Jeden den v Řecku ji nechali trošku vyležet, ale jinak do všeho šla naplno. A já? Já jsem se vrátila zdravá, moc toho navíc nenaspím, stačí mi obvykle šest hodin, tak jsem záhy naskočila do „procesu“, do práce.

Dana Syslová: Nechala jsem si jedno představení, a to Zločin lorda Artura Savila. Je to takový můj bonbonek. Nové věci neberu, takže za mě jen pražská Viola, kde hraju.

Lenka Termerová: Já mám dvě představení, shodou okolností gerontoidní: Návod na přežití ve vršovickém divadle Mana, kde hraji s Danielou Kolářovou, a Upokojenkyně v Ypsilonce. Ty vás zavedou do domova důchodců. Jsou drsné, dojemné. Překvapilo mě, že na ně chodí i mladí lidé. Možná je tak zaujme Pět švestek.