RECENZE: Jan Svěrák v komedii Pět švestek bojuje s neduhy stáří

Filmy o „posledním vzepětí stáří“ známe dobře i ze světové kinematografie, ať je to dvojdílný Báječný hotel Marigold, Než si pro nás přijde s Morganem Freemanem a Jackem Nicholsonem nebo Dej si pohov, kámoši s Jackem Lemmonem a Walterem Matthauem.

Český film Pět švestek je road movie o pěti seniorech, kteří se na konci života (ve Vratných lahvích to byl teprve sklonek) rozhodnou ještě jednou zažít dobrodružství na moři u břehů Řecka, kam jako parta jezdili i s rodinami před mnoha lety.

Iniciátorkou akce je Věra (Lenka Termerová), která má jít za necelé dva týdny na operaci mozku, po níž už pravděpodobně nikdy nebude stejná jako dosud. Eman (Petr Kostka), který je po dávném úrazu upoután na invalidní vozík, právě pochoval ženu a neví, jak bude žít dál.

Homosexuála Rudu (Jan Vlasák) zase opustil jeho milovaný partner, Jindra (Oldřich Kaiser) by se s Věrou na stáří rád sblížil a Lucie (Dana Syslová) přežívá v centru pro lidi s Alzheimerem.

Aniž by to řekli dětem, sbalí si tedy svých „pět švestek“ a vyrážejí na plavbu, která jim přinese dobrodružství, potíže plynoucí z jejich omezení, možná i lepší závěr života, než čekali, a také, řečeno s Věrou, hodně srandy.

Sranda ve filmu je, kino mnohokrát zabouří smíchem. Není to onen úlevný smích, který známe z předchozích filmů dvojice Zdeněk Svěrák – Jan Svěrák: Obecná škola, Kolja nebo Vratné lahve, ale smích to je, a ten je v každém případě zdravý. Vyplývá právě z oněch omezení stáří a nemocí či postižení, a Jan Svěrák se ho nebál ani v některých docela drsných situacích.

A protože je to výtečný režisér, který společně s herci dokáže i některé nedostatky přebít, diváci vyjdou nejspíš z kina spokojeni. Jenže při hlubším zamyšlení, kterému se u filmu o závěru života, jenž čeká každého z nás, nelze vyhnout, se vkrádá i řada výhrad, které se týkají především scénáře.

Svěrák se v něm dopustil řady klišé, která známe z mnoha domácích i zahraničních děl na téma stáří. Věřina dcera (Petra Špalková) a Luciin syn s manželkou (Petr Lněnička a Judith Pecháček) se o své staré rodiče nemohou starat doma, protože mají své práce a starostí nad hlavu, takže Věra žije sama a Lucie v ústavu.

Ale když děti nevědí, kde přesně rodiče jsou, neváhají navzdory jejich telefonickému ujištění, že jsou úplně v pořádku, zburcovat policii dvou zemí, aby je našla a přivedla „na značky“. Navíc jsou tu zbytečně zesměšněny sestry v centru pro nemocné Alzheimerem: to přece reálně nejsou úřednice typu Zubaté z Kolji!

Jako klišé působí i meditativně existenciální hovory o smrti, o přijetí a sebepřijetí, o tom, zda má člověk právo odejít dobrovolně ze světa a podobně. To jsou témata, která nemají žádné jedno správné řešení, nic nového nemohou přinést, a je jich tudíž ve filmu až moc.

Podivné je začlenění „drog pro stáří“, které na palubu přinese Ruda a všichni je vyzkoušejí. Nejde o samotné užívání drog, to by bylo v případě, že budou existovat, naprosto pochopitelné, ale spíše o to, že jednak se jejich užití a účinky opakují zbytečně třikrát, jednak způsobí zatím nereálný zázrak, a tím už se film dostává příliš mimo realitu.

Ze všech pěti jsou nejblíže zjevnému záměru ukázat komičnost situací, a přitom zachovat postavám důstojnost, Věra a Jindra, tedy Lenka Termerová a Oldřich Kaiser, kteří i herecky přece jen ostatní maličko převyšují. Dana Syslová má úlohu v první části převážně mlčenlivou, a její počínání je zdrojem stejného komična, jak jsme ho viděli u postav s Alzheimerem i v jiných filmech, například Tancuj, Matyldo, což sice není komedie, ale podobné komické prvky tam právě díky této nemoci jsou.

Postavy Petra Kostky a Jana Vlasáka, které známe jako skvělé herce, se pohybují na i za hranicí karikatury, což je ovšem dáno právě tím, co jim scénář předepsal a co režie podpořila.

Svěrák si se synem jakožto debutujícím kameramanem porozuměl, měli stejnou vizi a uměli ji dobře naplnit navzdory náročnému natáčení, které probíhalo většinou v omezeném prostoru na lodi. Méně se jim dařilo ve střižně, některé scény, a tím i celý film, mohly být o něco kratší.