Článek
Zdaleka se přitom s tvůrčím kolektivem nezaměřila pouze na koupelny a ložnice. V rozsáhlé publikaci vážící úctyhodné kilo a půl najdete trefné postřehy o české povaze – třeba o neuhasitelné potřebě neustále někoho poučovat.
Ostatně náš národní sport, tedy předkládání neověřených domněnek coby nezvratných faktů, byl pro Šedou jedním z impulsů ke vzniku původně internetové databáze.
„Nepamatuji si tváře lidí.“ „Nedokážu nikam přijít včas.“ „Zapomínám zalévat pokojové rostliny, které následně hynou.“ „Hlasitým kýcháním plaším ptáky i sousedy.“ Téměř tisíc stran zaplněných podobnými historkami i přiznáními přináší osvobozující smích i pocit sounáležitosti.
Která česká města se vzájemně nemají ráda? Národní sbírka zlozvyků se věnuje i silně lokálním specifikům.
Třešničkou na dortu jsou pak kapitoly o profesních deformacích. Kdo někdy žil s elektrotechnikem, jistě pochopí mou frustraci z toho, že tři čtvrtiny dovolenkových fotek tvoří detaily místní energetické infrastruktury.
Nejsou právě zlozvyky tím, co nás v dnešním „dokonalém“ světě sociálních sítí a enormního tlaku na výkon nakonec může sblížit stejně spolehlivě jako společné zájmy?
Věřím, že ano, a právě na této tezi chce Šedá svůj projekt dál rozvíjet. Loni v prosinci zaplnil Římské náměstí v Brně její Vánoční festival zlozvyků, který fungoval jako svého druhu seznamka. Námět na bizarní romantickou komedii? Možná. Vzkaz je ale jasný: Buduj zlozvyk, posílíš kompatibilitu.
