Glosa: Chci chodit na dámy, prosím

„Kam mám jít?“ oslovila mě takhle v lednu v německém divadle Chameleön starší dáma. Zprvu mě potěšilo, že věří mé němčině, pak jsem se lépe podívala na dveře k toaletám. A je to tu zase, pomyslela jsem si a popravdě odpověděla, že podle obrázků budou asi vlevo záchody (původně) pánské, vpravo (původně) dámské. Jak se ukázalo, trefila jsem se, čímž se mi ulevilo.

Na to, že mě lidé oslovují a stále se na něco ptají, jsem dávno zvyklá, jen je nerada posílám kamsi jinam. A představa německé dámy koukající na muže močící u mušlí – což by byla kvůli špatné odpovědi má vina – mi nepřijde vtipná ani teď.

Zážitek mě pak vrátil v čase k mým cestovatelským zkušenostem. Vzpomněla jsem si až s láskou na „díry v zemi“ v arabských zemích (turecké WC), na klasickou latrínu u Oděsy (kde si ženy nad jámou na jednom prkně hezky povídaly), high-tech v Číně (tam mísa hřála, svítila a bála jsem se, že i v mandarínštině promluví) a došla jsem k tomu, že má obvyklá zmatenost ve zmíněné sféře nastala ve velkém až nyní.

A že je asi konec všech dalších, typicky ženských, činností na WC, které (pro neznalé pány) zahrnují úpravu make-upu, česání, natahování padajících punčoch, převlékání všeho možného, případně nesmělé dotazy na menstruační pomůcky… Což, jak uznáte, v těsných kabinkách nelze dělat, i proto se tak děje mimo ně. Většinou ve sféře kdesi u zrcadel.

Nutno zmínit, že na proměny narážím takzvaně v práci, v kulturních institucích, které patří k evropské špičce. Proč mě najednou nutí chodit na toalety s pány, případně tipovat si, které dveře vedou k mušlím a které k mísám? Nevím. Jenže „pokrok“ nezastavím.

Tak jen doufám, že se trend Česku vyhne. Ač většinou vnímám, že jsme v kulturní sféře v průměru spíš pozadu, tady bych se za zpátečnictví přimluvila. Případně mám „malou“ inovaci. Co takhle postavit genderově neutrálním osobám třetí toalety?

Jejich dveře mohou kulturní WC revolucionáři (ne)popsat, jak chtějí. Slibuji, že na ně nepolezu. Chci chodit na dámy, prosím.