Článek
Ilustrace Karafiátových Broučků nebo loutkový film Dobrý voják Švejk si vybaví coby to, co ho provázelo v dětství a mládí, opravdu kdekdo.
Na výstavě Trnka - Příběh legendy, kterou je možné si v pražské Ville Pellé prohlédnout až do konce srpna, uvidíme prakticky všechny odstíny Trnkovy košaté geniality.
Kurátorka Martina Vítková, která na vzniku expozice spolupracovala s autorovým synem Janem, uvedla, že chtěli vytvořit takovou prezentaci, která by oslovila v dané sekci děti a v jiné zase dospělé. Upřímně řečeno, vystavená díla musí vtáhnout do děje opravdu všechny, bez rozdílu věku či vkusu.
Výstava je tak mnohotvárná, že se to přímo nabízí. Najdeme na ní kromě klasických obrázků a ilustrací i loutky, ukázky z filmů, ale také Trnkovy fotografie od známých fotografů (mimo jiné Václava Chocholy) či podobizny od Adolfa Hoffmeistra. Kino Ponrepo připravilo v rámci výstavy i prezentaci několika krátkých filmů.
Fundamentální plasticita
Podstatou Trnkovy tvorby byla vždy ilustrace. Ta je pokaždé velmi precizně vystavěná, sází na výraznou, místy až surrealistickou barevnost a dominantní figuru, často s transparentním gestem. Je na nich patrná autorova zkušenost nejen s divadlem, ale i s loutkářstvím. Díky tomu jeho panáci vystupují do prostoru a dostávají se z knih až do dětských pokojů, ale také lidských myslí.
Figurky Švejka a nadporučíka Lukáše z loutkového filmu
Spanilí rytíři s turnajovou výzbrojí, tančící Elf Puk, svůdná královna Amazonek, rytíř kulatého stolu Parsifal či bloudící kníže Neklan se stávají našimi partnery i ochránci. Trnkovi kreslení hrdinové jsou nejen uvěřitelní, ale také plní života.
Vlastně mezi nimi a loutkami, které jsou vystavěny v horní místnosti, není velký rozdíl. Ona fundamentální plasticita je v obou případech jasně markantní. Salutující Švejk a nadporučík Lukáš vypadají jako zmenšení skuteční lidé, tak jsou tyto loutky precizně vycizelované. Stejně jako třeba princ Bajaja v plné zbroji.
Zatímco figurka šaška z výše uvedeného filmu (Bajaja, 1950) či královna víl Titanie (Sen noci svatojánské, 1959) jsou už více zkarikované. Jejich protáhlé linie evokují tvorbu malíře El Greka. Právě oscilace mezi mírně zdeformovanými tvary a tvary podobající se skutečnosti vytvářejí určité napětí, které vždy vnějšího pozorovatele nějakým způsobem přitahuje.
Jiří Trnka vytvořil mnoho ilustrací pro děti.
Tento zvláštní výrazový prvek používal Trnka napříč svojí tvorbou. Je to vidět mimo jiné i v jeho rané malířské tvorbě. Například olej Jan Křtitel z roku 1941. Portrét svatého muže má v sobě výraz, který známe z děl barokních mistrů, ale zároveň jeho tvář vypadá tak trochu jako loutka, kterou známe z jeho pozdějších prací.
Sláva přišla s filmem
Nesmíme zapomenout ani na promítání fragmentů z filmů, na kterých autor sám pracoval, nebo je na základě jeho nápadů dokončoval jiný výtvarník. Jako třeba jeho žák Břetislav Pojar, který udělal animovaný film Zahrada na motivy Trnkovy knihy.
Právě v tomto případě naplno vyhřezne Trnkova fantaskní imaginace. Příběh tří kluků, kteří se dostanou do tajemné zahrady, v níž žije starý kocour, se stává příběhem s takřka biblickým rozměrem. Vetřelci přicházejí do rajské zahrady plné pokušení, ve které hlídá anděl s plamenným mečem.
Duchovní symbolika je v tomto případě vyprávěna nenásilnou výtvarnou formou, která je zároveň výmluvná, ale zároveň i převyprávěná vizuálně pochopitelným jazykem. Právě díky tomu mohla kurátorka Martina Vítková říct, že Jiří Trnka mohl oslovit zároveň děti i dospělé.
Kromě toho také dodala, že výtvarník uměl štětcem zhmotňovat sny dětí i dospělých. A právě sny jsou to, co spojuje děti i dospělé, bez nich by byl přece život nesnesitelně chudý a prázdný. Díky tvůrci autorova kalibru si však na ně můžeme i sáhnout. A to nejen symbolicky očima, ale vlastně doslova. A díky tomu lze vstoupit do podivuhodné říše vizuálního kouzelníka Jiřího Trnky.
