Článek
Snímek vypráví jímavý i dobrodružný příběh o statečném, vynalézavém chlapci a zároveň skládá velkou poctu filmovému umění a jednomu z průkopníků kinematografie Georgesi Méliesovi.
„Jsem hluboce poctěn, že jsem byl nominován akademií za svou práci na filmu Hugo a jeho velký objev,“ reagoval na svou oscarovou pozici Scorsese a dodal: „Každý film je výzvou, a tento, na kterém jsem poprvé pracoval s 3D HD a se Sachou Baron Cohenem, nebyl výjimkou. Je to krásný pocit, vědět, že jste byl uznán lidmi ze svého oboru. Gratuluji všem nominovaným kolegům. Je to působivý seznam a já jsem ve skvělé společnosti.“
Postava z knížky
Bezprostřední inspirací k Selznickově předloze byla kniha nazvaná V předvečer Edisona: Kouzelný příběh pátrání po mechanickém životě. „Je to historie automatonů (mechanické figurky na klíček známé jako roboti) a k mému překvapení v ní byla jedna kapitola o Méliesovi. Vyplývalo z ní, že jeho automatony byly darovány jednomu pařížskému muzeu. Vzácnou sbírku nedbale uložili na půdu, kam zatékalo, a nakonec ji museli vyhodit,“ vzpomíná Selznick.
A pokračuje: „Okamžitě jsem si představil chlapce šplhajícího po hromadě vyhozených starých krámů, jak nachází jeden z těchto rozbitých a zrezivělých strojků. V té chvíli se zrodil Hugo a jeho příběh. Nejdřív jsem nevěděl, kdo je ten kluk ani jak se jmenuje… Hugo mi znělo francouzsky. Jediné další francouzské slovo, které mi zaznělo v hlavě, bylo cabaret, a tak jsem si řekl, že Cabret by mohlo být francouzské jméno.“
Příběh ožívá ve filmu
Kniha silně zapůsobila na Martina Scorseseho: „Okamžitě jsem pocítil spojení s příběhem toho chlapce, s jeho osamělostí, s jeho vztahem ke kinu a s tím spojenou tvořivostí. Všechny ty mechanické věci patřící k filmu včetně kamer, projektorů a natahovacích figurín-automatonů umožňují Hugovi opět se spojit se svým otcem. A tyto stejné mechanické věci umožňují filmaři Georgesi Méliesovi se opět spojit se svou minulostí a se sebou samým.“
Hugo je kluk, který ztratil mámu i tátu. Přebývá na nádraží, kde se stará o hodiny a snaží se vyhnout zdejšímu nerudnému inspektorovi. Jeho největším tajemstvím je automaton, kterého zdědil po otci. Jaké mu v něm táta zanechal poselství? Co znamená klíček na krku Hugovy nové kamarádky? A kdo je tajemný Papa Georges?
Okamžitě jsem si představil chlapce šplhajícího po hromadě vyhozených starých krámů, jak nachází jeden z těchto rozbitých a zrezivělých strojků. V té chvíli se zrodil Hugo a jeho příběh Martin Scorsese.
Scorsese vypráví tento kouzelný příběh s nevídaným mistrovstvím a citem pro dětskou duši, genia loci pařížského nádraží 30. let minulého století i s láskou k filmovému umění a jeho zakladatelům. Technologie 3D tu má své opodstatnění jako v málokterém filmu, člověk doslova cítí, s jakým nadšením by ji právě tak jako Scorsese dnes využil Papá Mélies.
„Když jsem viděl Méliesův obrázek, okamžitě mě napadla podoba s Benem Kingsleym,“ říká režisér a dodává, že se nespletl: „Mám DVD s Méliesovými filmy a na obalu je jeho portrét. Jednou při natáčení šly kolem dvě děti věku okolo 12 let, které ve filmu hrají. Jedno z nich uvidělo obal a říká: Jé, to je Ben (Kingsley), a já odpověděl: Ne, to je skutečný Mélies. A dítě na to: Počkej, to jako že opravdu existoval?!…“
Kingsleyho výkonem pak byl Scorsese ohromen: „Ben předvedl ztělesněnou porážku – poraženecky působí každý pohyb jeho těla. A tento muž byl přitom tak živý! Vytvořil 500 filmů, tři týdně. A po večerech dělal kouzelnická představení. Stvořil úplně novou uměleckou formu a poté, co přišel o všechny peníze, spálil mosty a skončil za pultem hračkářství ve velmi tiché části Gare Montparnasse.“
Robot, herci i zvířata
Do role nádražního inspektora obsadil Sachu Barona Cohena. Ten si udělal vlastní výzkum komedií z doby, v níž se film odehrává. „Když jsem chodil do školy, dávali každé odpoledne v televizi Harolda Lloyda, takže se dá říct, že jsem na jeho filmech vyrostl – a Hugo na ně odkazuje. Hlavně na film O patro výš, ve kterém Lloyd vyleze na budovu a zachytí se o hodiny,“ říká Cohen a dodává: „Lidé jako on, Keaton a Chaplin odvedli vynikající práci.“
Hugova otce ztvárnil Jude Law, který považuje za důležité, že mohl do role vložit vlastní otcovskou zkušenost. Pana Labisse, který má na nádraží stánek s knihami, si zahrála 89letá herecká legenda Christopher Lee. „Vzpomínám si velice dobře na všechny ty obchůdky, kavárny a restaurace, takže pro mne je to svým způsobem jako vstup do vlastní minulosti. Moje postava je andělem strážným, který pomáhá dětem otevřít svět skrze literaturu,“ říká herec o svém „návratu“ do roku 1931, kdy cestoval po Francii.
Ve filmu hraje i několik zvířat: v roli hrůzu nahánějícího psa Maximilliana se vystřídali tři cvičení dobrmani, cvičitelka Mathilde de Cagny dohlížela i na dlouhosrsté jezevčíky, kočku usazenou na hromadě knih v obchodě pana Labisse a několik holubů ve věžních hodinách. A pak je tu automaton neboli robot, jedna z hlavních postav celého filmu.
Představitel Huga Asa Butterfield na něj vzpomíná: „Bylo to vážně divné. Jako by to byl další herec. Když mi řekli, že budu velkou část filmu pracovat s robotem, myslel jsem, že bude vypadat asi jako Tin Man z Čaroděje ze země Oz, ale tenhle vypadal lidsky.“
A Kingsley dodává: „Vytvořil svůj vlastní život. Bylo velmi dojemné sledovat, jak ten chlapík otáčí hlavu, namočí pero do inkoustu a začne kreslit tvář měsíce. Když Hugo přichází k Georgesovi s robotem v náručí, vypadá to jako dítě, které nese jiné ztracené dítě. Když potom vezmu toho malého chlapíčka do náruče a odcházíme… jako kdyby odcházely tři děti,“ dodává představitel filmového kouzelníka Méliese.
