Zpěvák Winston McCall z kapely Parkway Drive: Do opery v Sydney se naše publikum vyšňořilo

Úplně přesně. Protože ve světě hudby, jakou děláme, to byl v Austrálii obrovský úspěch. V den vydání jsme prodali asi dva tisíce desek, což byl na náš žánr neuvěřitelný rekord. Ptali jsme se sami sebe, co se to právě stalo? Byl to první moment úžasu, první velký šok, který jsme zažili. Pamatuju si, jak jsem se vrátil domů a říkal manželce: Co to, sakra, je?

Ne, ty už nám dnes mávají z dálky. Myslím, že všechny naše sny jsme překonali hned zkraje, protože jsme vlastně nikdy o ničem nesnili. Když jsme začínali, nepřemýšleli jsme o tom, že bychom mohli nahrávat album.

Chtěli jsme hrát v našem malém mládežnickém centru pro kamarády. Představa, že bychom někdy vydali album nebo hráli na turné, byla úplně šílená. Nic z toho, co přišlo potom, jsme si nedokázali představit. Teď jsme kapelou už přes dvacet let, živí nás to a je to naše kariéra. Je to prostě šílené. Ale teď už sny máme. Daleko větší.

Zatímco v začátcích dělalo na koncertech kruhy pod pódiem, takzvané moshpity, pár kamarádů, dnes necháváte bubeníka hrát vzhůru nohama nebo si postavíme doprostřed mnohatisícového davu stoleček a lidé se točí kolem něho.

I když se kapela posunula, všechno je větší, na našich koncertech šlehají plameny, máme kostýmy a velkou show, pořád si pamatuju naše první koncerty. Pořád vím, proč tohle všechno dělám. Miluju hudbu kvůli své osobní vazbě na ni.

Nikdy jsem nechtěl být jako Kiss. Nikdy jsem nechtěl být rockový bůh, nedotknutelná postava. Přeju si, ať už jsme jakkoli vyrostli, aby lidé chápali, že jsme obyčejní, a že i oni by to mohli dělat. Když jdu mezi lidi, kamarádi se mě ptají, jestli se nebojím. A já říkám: Proč? Jsou stejní jako já.

Šílené. Hlavně to bylo strašně rychlé. Měli jsme jednu zkoušku čtyři hodiny před začátkem a pak jsme rovnou odehráli jediný koncert. Byl to neuvěřitelný večer, protože to místo je výjimečné.

A všichni seděli. Mezi námi a nimi nebyla žádná bariéra, lidé v první řadě byli hned u mých nohou. Za mnou hrálo naši muziku sedmdesát hudebníků. Bylo to tak emocionální, že víc už to asi nikdy nebude.

Síla hudby, kterou jsme sami napsali, byla v tu chvíli nepopsatelná. Doteď to neumím zpracovat. Běžně vnímám energii, která se vrací z publika, ale tam to bylo obráceně. Energie šla z pódia přímo do lidí a já byl uprostřed.

Ano, black tie. Měli jsme to přímo napsané na vstupenkách. Divili se, ptali se nás, jestli to myslíme vážně. A my na to, že jasně, jen ať se vyšňoří.

Všichni to dodrželi, oblékli si šaty, kravaty. I my měli smoking. Chtěli jsme, aby to bylo jiné než to, než co od Parkway Drive lidé čekají. Místo oceli a ohně byly na pódiu květiny.

Vytvořili jsme zážitek, který nikdo nečekal. Byla to pro nás zatím nejvyšší forma uměleckého vyjádření.

Ano, je. Začali jsme před několika lety, když byla kapela na pokraji rozpadu. Jako její členové jsme spolu nedokázali komunikovat. Milovali jsme kapelu, ale nenáviděli jsme v ní být, a nevěděli proč. Rozhodli jsme se proto chodit na terapii, učit se, jak vyrůst, jak fungovat jako dospělí. Neuměli jsme to. Životem v kapele nedospějete.

Věnujeme se tomu dodnes a hodně se díky tomu změnilo. Teď jsme opravdu šťastní. Naučili jsme se, jak řešit spory i běžné fungování, místo abychom problémy zametali pod koberec. Už v nás nehnijí. Sedmnáct let to bylo jen: Zmlkni, kapela je na prvním místě, tiše trp. To není zdravé.

Nejde o to, aby bylo všechno jen veselé. Pořád přicházejí těžké chvíle, ale teď aspoň víme, že to je v pořádku. Umíme se vzájemně podpořit. Dřív jsme si ani neřekli, že jsme nešťastní.

Je zvláštní, že teď poprvé v kariéře kapely koukám i zpět. Naše dvacáté výročí, které jsme měli před dvěma lety, mě přimělo ohlédnout se za tím, co jsme dokázali, a být vděčný a hrdý.

Zároveň se těším na všechno, co nás teprve čeká. Nejsme na konci cesty, jsme uprostřed. Před námi je spousta nových možností. Nechci zatím nic prozrazovat, ale tvoříme hodně věcí. Další éra Parkway Drive bude zábavná.