Zpěvačka a hudebnice Barbora Mochowa: Chodila jsem nahá mezi močály

Článek

Na desce jsou dvě skladby, s nimiž jste se v letech 2019 a 2020 ucházela v národním finále o účast na Eurovizi. Byla to dobrá zkušenost?

Určitě ano, děla se kolem toho spousta pro mě nových věcí. Pozitivní bylo, že jsme k oběma písním natočili hezká videa a že si mé hudby všimlo více lidí u nás a v zahraničí. Mnozí z nich se mi od té doby stále ozývají, když něco nového vydám. Z toho mám opravdu radost.

Horší bylo pro mě těch čtrnáct dní, kdy probíhalo hlasování a bylo potřeba být aktivní na sociálních sítích, abyste přiměli posluchače poslat vám hlas. Ve všem, co dělám, mám takové své pomalejší tempo, takže pro mě bylo stresující stále rychle něco vymýšlet.

Dostaly se všechny písně, které jste do českých rozstřelů pro Eurovizi poslala, do národního finále?

Posílala jsem jednu píseň z alba i loni, ale nebyla vybrána.

Česko bude na Eurovizi ve Švédsku reprezentovat zpěvačka Aiko

Kultura

Většina tvůrců se snaží udělat takzvanou píseň pro Eurovizi, trochu se podbízet. Vy jste nabídla skladby, které odpovídají vašemu hudebnímu naturelu a na první poslech nejsou mainstreamové. Proč?

Písně vlastně nevznikly za účelem poslat je do Eurovize. True Colors jsme spontánně vytvořili s producentem Viliamem Bérešem na českém songwriting kempu a White & Black Holes vznikla už v procesu tvorby alba. S Viliamem vždycky tvoříme naprosto svobodně. O to víc mě potěšilo, že písně byly vybrány. Zvlášť u White & Black Holes to pro mě bylo příjemné překvapení, i když já jsem té písni hodně věřila. Je má zamilovaná.

Jak dlouho se album Will-o’-the-Wisp rodilo?

Asi pět let. Vznikalo pomalinku, bez nějakého tlaku. Hodně nám na něm záleželo, na každém detailu. A některé věci urychlit nejde, je potřeba dát jim čas.

Co mají písničky společné?

Asi nějakou specifickou atmosféru. Myslím si, že každý tvůrce má v sobě jakýsi kód, který určuje, jaké harmonie a postupy mu dělají dobře. Mají ho v sobě i posluchači, mnohokrát jsem si toho u různých lidí všimla.

Já potřebuju objevit harmonii, ze které cítím trochu nadpřirozena anebo z ní mám pocit, že se na svět dívám jakoby seshora, z dálky. Když něco podobného najdu, začne vznikat píseň. Tu pak u piana zahraju Viliamovi, který ji rozvine po zvukové stránce nebo ji obohatí o další harmonie. Často kouzlí se zvuky, u kterých si pak nejste jisti, odkud pocházejí, co to tam vlastně je. Asi i díky tomu album působí snově.

Zpíváte anglicky. O čem jsou vaše texty?

Před lety pro mě nebyly skoro vůbec důležité, brala jsem je jako takovou nutnou součást. To se teď docela změnilo. Mnohem více se do nich pokládám. Trvá mi však dlouho, než přijdu na to, co chci v písni říct. Pocit, který mám při skládání, totiž bývá často nepopsatelný, těžce se mi dává do slov.

Obvykle tedy píseň dlouho poslouchám, vnímám obrazy a vzpomínky, které mi evokuje. Jakmile se napojím, začne vznikat text. Nejsem ale dobrý angličtinář, takže vždycky přivolám někoho na pomoc. Moc ráda na textech pracuju například s Terezou Frantovou nebo zpěvačkou Maellou.

K čemu vás to dovedlo?

Často jsem si vybavila nějaké obrazy, které na mě silně zapůsobily, a ztotožnila jsem se s nějakými postavami v nich. Proto jsou na desce Harlequin and Columbine, Pierrot nebo právě Bludička, tedy Will-o’-the-Wisp. K té mě inspirovaly obrazy Leva Lercha nebo Maxe Pirnera.

Námět k písni Luminous mi zase přinesl sen. Zdálo se mi o velkém světélkujícím tvorovi, který se vznášel nad zemí a vozil mě na zádech. Byl to nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla, cítila jsem absolutní mír a klid.

Obvykle se mi totiž zdají sny spíš temné a nepříjemné. V písni jsem ale námět trošku posunula a přizpůsobila atmosféře. Zpívá ji žena, které se domnívá, že má vztah se světélkujícím mimozemšťanem, a není jasné, jestli je to realita, nebo jen její blud.

Zpracovala jste někdy do textu špatný sen?

Nikdy, to nedělám. Nechtěla bych takové věci přenášet dál. Stačí, když mě takové sny někdy ovlivní tak výrazně, že se mě drží celý den.

Většinou ale vím, na co mě konkrétní sen chtěl upozornit, a vnímám, že je to něco, co mi asi pomáhá některé věci zpracovat a naplno prožít. Protože ve snu nemůžete nic potlačit.

V bookletu alba jsou vaše akty. Proč jste se rozhodla je zveřejnit?

Chtěla jsem motiv Bludičky ztvárnit na album i vizuálně. Shromáždila jsem si různé inspirace a s touhle představou oslovila slovenského fotografa Jakuba Gulyáse. Věděla jsem, že svým uměleckým rukopisem dokáže takové věci ztvárnit nejlépe.

Přemýšlela jsem, co si obléknout. Nechtěla jsem mít bílý závoj nebo něco na ten způsob, což by se možná v prvním plánu nabízelo. A tak jsem usoudila, že nejlepší bude nemít na sobě nic. Připadá mi to nejautentičtější.

V jakém prostředí jste fotili?

Hledali jsme nějaké bažiny, močály. Když jsme objevili nejvhodnější lokalitu, jednou v létě jsme tam navečer vyrazili. Svlékla jsem se a pohybovala se nahá mezi mokřinami a rákosím.

Byl to nádherný a současně zvláštní, až mystický zážitek. Chvílemi jsem si skoro připadala jako opravdová bludička.