Vilma Cibulková a Václav Marhoul: Festival Mezi ploty? Naprostá pohoda, potrhlost a nevšednost

Cibulková: Je tomu už opravdu velká řada let, bezmála třicet. První dojem si ale vybavím okamžitě. V záplavě té barevnosti a hravosti všech možných forem jsem si neustále kladla otázku, jak se propracovat k tomu, abych se na takovém bohumilém projektu mohla také nějak podílet.

Festival mi připadal tak nádherně trhlý a nevšední, prostě jako nějaké hnutí v podobě milovaných sklepáckých nápadů. Doslova Svátek bláznů.

Má touha nakonec účinkování sama zařídila. Náš divadelní spolek Spoluhra byl osloven, zda by na jednom z ročníků uvedl naše tehdy nové drama Gedeonův uzel, hru tematicky zaměřenou na otázky duševní, etické a morální. Pamatuji si, že jsme si připadali jako vyvolení. Tak veliká to pro nás byla čest.

Marhoul: Myslím si, že to muselo být v roce 2000, kdy se festival stal součástí projektu Praha – evropské hlavní město kultury. A tehdejší dojem? Pohoda, naprostá pohoda, ve které byly ty tisíce a tisíce lidí, kteří areál v Bohnicích navštívili.

Marhoul: Vedla mě k tomu zkušenost z minulého roku. Potom co opadla covidová pandemie, se festival pokusil jeho ředitel Robert Kozler doslova vzkřísit z mrtvých a znovu ho postavit na nohy.

Byl to smutek, dorazilo málo lidí. Atmosféra se vůbec nepodobala té, kterou jsem měl v paměti. Nabídl jsem se tedy, že pomůžu. Chtěl jsem udělat vše, co je v mých silách, aby se festival vrátil do předpandemického stavu.

Cibulková: Bylo to přirozené vyústění, potřeba a impulz po předešlé spolupráci. Jistě si nejeden festivalový návštěvník, který letmo zná můj životní příběh, můj patronát logicky vysvětlí.

S potřebou vědomé péče o duševní zdraví mám nemalé osobní zkušenosti, a to vesměs pozitivní. Kdybych svým dílem byť jen částečně snímala pocity selhání z bolavých duší, pak je to alespoň jeden pramínek světla.

Marhoul: Pomáhám s propagací festivalu při jeho financování a oslovování partnerů nebo sponzorů.

Cibulková: Dá se říct, že jde o celoroční starost, od ročníku k ročníku. V době pandemie to nějaký čas vypadalo, že je festival v troskách, přitom tehdy paradoxně začal počet lidí s úzkostmi výrazně narůstat. O připomínání péče o duši jsme se tenkrát snažili prostřednictvím streamů.

Robert Kozler je ve své myšlence vážně neúnavný. Jenom díky jeho víře se v té době začala formovat představa širšího týmu, aby se tento smysluplný projekt nezhroutil. Byla jsem vlastně jedna z mála, kdo věřil, že festival přežije. A letos slavíme symbolická Kristova léta.

Osobně jsem si kdysi umanula, že můj srdečný přístup osloví podobně empatické osobnosti, které se svého účinkování na festivalu nezištně ujmou jako prestižní role. Nikdo z oslovených umělců není přirozeně k ničemu nucen, ba naopak přibývá těch, kteří svou účast přijímají jako oboustranný dar. Moc si takového přístupu vážím.

Onu čest mám i já. V sobotu večer (24.) odehrajeme se souborem 3D Company představení Agnus Dei. V neděli večer (25. 5.) pak se spolkem Spoluhra zahrajeme inscenaci Královny.

Cibulková: Je toho tolik, že jsem si musela udělat soukromý seznam, co jsem schopná časově nahltat. Mnou milovaný Richard Müller kupříkladu vystoupí ve stejném čase jako já v Divadle Za plotem, takže si tuto ikonu zřejmě vyhledám v jiném čase a prostoru.

Nevynechám ale koncerty Visacího zámku, Anety Langerové, Marty Jandové nebo Radka Bangy. Podívat se přijdu i na Cirk La Putyka, Ester Kočičkovou nebo Honzu Budaře a také se zúčastním několika vzdělávacích pořadů.

Marhoul: Já budu mít na festivalu práci. V sobotu i v neděli odpoledne budu moderovat pokaždé dva rozhovory s nezpochybnitelnými osobnostmi našeho veřejného života. V programu tento pořad najdete pod názvem Tuláci po hvězdách.

Marhoul: Předpokládám, že znáte film Oppenheimer. Ten se stejně jako McCarthy odehrává v Americe v průběhu mnoha let, zvláště padesátých.

Co se týče finanční náročnosti, historické snímky s nutností velkých staveb v ateliérech, úprav exteriérů, triků, dobových aut, kostýmů a všemožných rekvizit, jsou si velice podobné.

Oppenheimer měl oficiální rozpočet okolo 160 milionů dolarů (3,6 miliardy korun). Po bezmála třech letech, kdy jsem svůj film připravoval, mi jeho producent sdělil, že mi na něj neposkytne více než čtyři miliony. Na to jsem mu řekl, že s takovým rozpočtem to natočit nelze. Odpověděl mi, že to tedy místo mě bude režírovat někdo jiný, kdo bude mít, cituji, lepší a jinou vizi než já. Popřál jsem mu hodně štěstí a tím to skončilo.

Cibulková: Víceméně se těším na všechny v době, kdy vznikají. Procesy zrodu jsou pro mě mnohem důležitější a barvitější než výsledek. Ten už přenechejme divákům.

Takový je zkrátka osud filmového záznamu. Se životností divadelních představení je to nepoměrně košatější život. S každou reprízou máme vlastně každý večer premiéru, kdy se těšíme na živou, autentickou výměnu energie.