Článek
Co 13. listopadu na festivalu Alternativa zahrajete? Bude váš set založený spíše na akustických nástrojích, nebo na elektronice?
Zahraji své poslední album Spomyn a také novou skladbu pro niněru a elektroniku. Půjde především o experimentální elektronickou hudbu, která je do jisté míry dekonstruovaná. V některých skladbách pracuji také s folklorními prvky. Při komponování je pro mě důležité využívat různé témbry. Při živém vystoupení pak záleží také na tom, jak jednotlivé zvuky zní v konkrétním prostoru. Právě akustika místa ovlivňuje, jak je ve výsledku poskládám.
Nakolik vás ovlivnila situace ve světě, když jste se narodila na Ukrajině, proti níž vede Rusko válku? To muselo mít nějaký dopad na vaši tvorbu.
Samozřejmě, že to mělo velký vliv. Můj život je svým způsobem rozdělen na to, co bylo před válkou, a na to, co je po jejím začátku. Ale naučíte se s tím žít a doufáte, že to jednoho dne skončí. Opravdu to není jednoduché.
Ovlivnila vás válka natolik, že byste změnila pojetí?
Řekla bych, že moje album po začátku velké invaze bylo velmi agresivní, stejně jako vážná hudba, kterou skládám. Tolik agrese. Nyní se cítím trochu klidněji, i když situace pokračuje. Už si tak nějak zvykám.
Jak se agrese projevila v hudbě? Zkreslením?
V některých skladbách se objevují nepříjemné zvuky připomínající těžké dýchání, které navozují klaustrofobní pocit, jako by se člověk dusil. Jindy pracujete s velmi hlasitými zvuky, jejichž poslech může být pro posluchače až bolestivý.
Žijete v Polsku, ale odkud pocházíte?
Jsem ze západní Ukrajiny, ze Lvova. Ale mám vazby na Pokkutju a Zakarpatí a taky na Donbas. Můj dědeček je z Horlivky.
Pro tuto část rodiny musí být agrese těžká, Horlivka byla úplně zničená.
Přestěhovali se už v roce 2014, potřebovali odejít.
Ale tušíte, jaké to je, když se nelze vrátit.
Já jsem tam alespoň nevyrůstala, takže nemohu říct, že bych k této oblasti měla nějaký osobní vztah. Spousta mých přátel mi ale říká, že jim ničení měst bere všechny vzpomínky. Mizí úplně všechno, takže už nebudou moci svým dětem ukázat: „Tady je škola, do které jsem chodil, tady je dům, ve kterém jsem žil.“ Ta místa už neexistují.
Je to jako Sovětský svaz, který taky ničil všechno. Mou rodinu připravil o spoustu vzpomínek, měli jsme hodně domů a věcí a on je vzal. Moje prababička kvůli tomu šla na Sibiř. Každá generace nějak prohrává a začíná od nuly.
Máte pocit ztráty i vy sama?
Mám skladbu Solastalgia, která je o ztrátě zvukového charakteru místa. Když nyní přijedu do své země a svého města, tak nezní tak, jak jsem je znala z dětství, třeba kvůli zvukům války.
