RECENZE: Zatraceně vydařený halový večírek. Tři sestry a Trautenberk hráli v O2 areně

Tři sestry jsou hudební úkaz. Na světě jsou už čtyřicet let a sobotní koncert byl toho oslavou. Přestože by tahle kapela měla nárok působit po těch rocích už trošku unaveně, opak je pravdou. S úvodní písní Ztráta imunity nastartovala bezstarostný mejdan, na kterém se zpívalo, tančilo i pilo.

Zpíval nejenom Lou Fanánek Hagen, který to má na starost, ale též ostatní členové kapely i diváci v hale. Při nenacvičených choreografiích tančili nejen muzikanti, ale i řada z těch, kteří na koncert dorazili, ať už si koupili lístky k stání, či sezení.

A pilo se na pódiu, to ke Třem sestrám patří, stejně tak v publiku, a zvláště pivo. Při tom to nebylo požívání sebezničující, nýbrž opojné, neboť základem večírku, který se v hale narodil, byla muzika.

Tři sestry dnes patří ke kapelám, které mají repertoár napěchovaný oblíbenými písněmi, chtělo by se lacino napsat - hity. V koncertním setu pro většinu fanoušků nebyla jediná, kterou by více či ještě více neznali. Každou přivítali s radostí, doprovodili ji sborovým zpěvem a rozloučili se s ní pak s úsměvem, protože věděli, že s tou další se bude situace opakovat.

Skupina zní po těch letech na pódiu jistě. Punkový přístup, který si ponechala ze svých začátků, tvoří v jejím zvuku rozkošnou „špínu“, letitá sehranost a to, že muzikanti mají písničky takříkajíc v paži, mu dodávají lehkost.

Fanánek zpívá jako vždycky, tedy na hranici intonační jistoty, přitom tak osobitě, že je zcela uvěřitelný. Navíc coby mistr vět, však stojí za skvělými a vtipnými texty písní, provázel vystoupení slovem, které bylo srozumitelné a vstřícné, jakkoli se do něho třeba zapletl nějaký ten vulgarismus.

Koncert osvěžili různí hosté, kteří neužívají hvězdných sláv či manýr, nýbrž je ke kapele vážou přátelství či historie. Zvuk byl ryze halový, tedy s malými výhradami chvalitebný, a pokud kdosi pravil, že hudba léčí, byl i demonstrací toho.

Hezky to celé začala klatovská kapela Trautenberk, která v posledních měsících sympaticky vyrostla. Přestože témata jejích textů nejsou tak barevná, jako v případě hostitelů, a humor v nich je těžkopádnější, dosáhla zralého rockového soundu, jenž jí dává mandát k tomu hlásit se mezi v žánru silné.

Na kytarovém základu, který nejvíce evokuje razanci německých Rammstein, s přehledem jedou zpěváci Luboš Valeček a Miroslav Císler, respektive jejich agresivní a zdravé „chrčáky“.

Spolu s příznivou melodikou to dělá slušnou nálož, tím spíš, že kapela po pěti vydaných albech už snadno sestaví set tak, aby byl prost hluchých hudebních míst.

Ze zatraceně povedeného halového večírku se na jeho konci moc nechtělo domů.