RECENZE: Yungblud je dost divoký a bláznivý na to, aby byl rokenrolový princ

Písničku Changes z alba Vol. 4 (1972) britské skupiny Black Sabbath, v níž Osbourne zpíval, provedl v pátek večer v diváky zcela zaplněné hale v pražských Holešovicích tak skvěle a s pěveckým přehledem, že publikum jeho výkon přijalo s nehlučnou úctou.

Jeden z nejsilnějších okamžiků koncertu to byl nejenom kvůli tomu, že se stará písnička s jeho svěží interpretací rozjasnila, nýbrž i proto, že mladé publikum bezpochyby vnímalo, jak důležitou postavou pro rockovou scénu Ozzy Osbourne byl. A jak důležitou personou byl pro hudební cestu Yungbluda, jenž ho před skladbou bezmála svatořečil.

I jeho prý v mládí považovali za příliš divokého a bláznivého, i on rád přeháněl, zvláště na scéně, i on mnohé provokoval. Byli si v tom podobní.

Když už jsme u těch vzorů, při pohledu na Yungbluda na pódiu se jich do mysli sune několik. Třeba Mick Jagger z Rolling Stones či Iggy Pop, to kvůli pohybům na pódiu. David Bowie proto, jak moc Yungblud dělá z rockové hudby umění, a Brian Molko z Placebo kvůli šibalskému úsměvu. S vulgarismy to pak má stejně jako mnozí pankáči. Také je při promluvách mezi písněmi nadužívá.

Jakmile přišel v Praze na pódium a ozvaly se první tóny skladby Hello Heaven, Hello, ti, kteří měli místa k sezení, vstali. Zkušenosti praví, že přihodí-li se to hned na začátku setu, následující chvíle budou z kategorie těžko zapomenutelných. A to se stalo.

Ve Hello Heaven, Hello Yungblud připomněl, že po dlouhých letech vznikla výrazná rozmáchlá rocková skladba, která je výkladní skříní nápaditého aranžování, progresivní produkce a nezapomenutelného zpěvu. Trvá více než devět minut, ale má příběh a stálé pnutí.

Přesně tyhle dvě vlastnosti lze ovšem v případě Yungbludova koncertního bloku najít i v dalších písních. Svým neobvykle silným, intonačně jistým a potřebným sex appealem disponujícím zpěvem s řádnou dávkou naléhavosti jim nadto připnul cejch originality.

Jeho set měl ve srovnání se třemi předkapelami (Ruworr!ed, Weathers a Palaye Royale) dobrý zvuk. Byl hlasitý, ale čitelný. Bortil se jen ve chvílích, kdy se umělec rozhodl, stejně jako to dělali mnozí veteráni rokenrolových dějin, hovořit a neměl jasno, co toho bude obsahem. V těch okamžicích to byla nuda a nadto se proběhlé burcování stalo směšné, když jeho kapela spustila další skladbu.

To se totiž diváci pokaždé doslova rozdováděli kvůli tomu, jaký drajv muzika měla. Bez pobídek, jen v reakci na zcela základní koncertní položku.

Yungblud měl dost anergie na to, aby znamenitě odzpíval celé vystoupení. Skákal při něm jako pominutý a vyjadřoval radost v každé chvíli, která mu pro to přišla vhodná. Byl to plný rockový večer. Večer s rokenrolovým princem.