RECENZE: The Offspring mizeli ve zvukové mase, Simple Plan ji míjeli

Obě party mají dobré renomé, takže zhruba devět tisíc diváků, kteří do Fortuna Areny v pražských Holešovicích zamířili, prožilo v patrném nadšení celý večer.

Jeden nepřehlédnutelný rozkol ale mezi oběma vystoupeními přece jen byl. Zatímco zvukař od Simple Plan vykouzlil ve staré hokejové hale zvuk čitelný a přehledný, muž, který od mixážního pultu budoval zvuk The Offspring, ne.

Kalifornskou partu nechal hrát do sálu tak nahlas, že se v něm místy ztrácela písňová zřetelnost a vznikala masa, která byla až sluchu nepříjemná. Také se v ní topil zpěv Dextera Hollanda, jenž ho jinak zvládal v tradiční koncertní pohodě.

Vystoupení The Offspring se pohříchu rozdělilo do tří částí. V úvodní, s hity Come Out And Play, All I Want a Want You Bad, přišel razantní nástup, jenž sliboval další dobré okamžiky.

Ne všechny skladby v repertoáru skupiny jsou nicméně vydařené, a tak když se dostala do druhé části, vystoupení se trochu zadýchalo. Jakmile se pak Holland a kytarista Noodles dali do řečnění, takřka se zastavilo.

V tu chvíli navíc servírovali nejenom vzpomínku na skupinu Black Sabbath a Ozzyho Osbourna, což je po jeho smrti v pořádku, ale přidali ještě Noodlesovu kytarovou parádičku v notoricky známé melodii ze skladby In The Hall Of The Mountain King norského skladatele Edvarda Griega a píseň I Wanna Be Sedated od amerických Ramones. To už, i vzhledem k tomu, kolik dlouhých slov je provázelo, moc smysluplné nebylo.

Teprve potom přišly další letité hity, které znovu daly vystoupení dobrý ráz. Jedním z jeho vrcholů bylo i co do délky vkusně dlouhé (čili dostatečně krátké na to, aby nezačalo otravovat) bubenické sólo Brandona Pertzborna, jenž do sestavy přišel před dvěma lety a přinesl jí mladistvou jiskru i skvělé řemeslo.

Simple Plan se před dvanácti roky stali podle amerického časopisu OC Weekly pátou nejhorší emo kapelou všech dob. Nebylo by to dobré doporučení, kdyby se zmíněného žánru více dotýkali. Oni ho ale jen připomínají, obecně patří jinam.

Jejich písničky mají popový základ a k němu ve zvuku přidanou rockovou až punkovou drzost. Spojené to funguje znamenitě, zvláště když zpěvák Pierre Bouvier dobře ovládá svůj hlas, výraz i intonaci a kapela hraje, jako by to byla ta nejlehčí činnost na světě.

Škoda jen, že nepustila na pódium koncertního baskytaristu Nicholase Kennedyho a nechala ho opakovaně hrát kdesi stranou, jak to bůhvíproč dělává. Pátý člen by na scéně rozhodně nikomu nevadil.

A je také škoda, že v projekcích nechaly obě skupiny převážně záběry z dění na pódiu a nesoustředily se více třeba na doplňkové projekce či jiné vizuální nápady. Scéna byla dost velká na to, aby to pojala i odprezentovala.